S kamarádkou jsme si na procházce povídaly o vnoučatech a přípravách na vánoční svátky. Najednou si k nám přisedl muž. Kamarádka ho ale vůbec neviděla.
S manželem jsme byli vždycky aktivní a vedli k takovému životu i děti. I v důchodu jsme se snažili chodit každý den na procházky. Pořídili jsme si pejska, aby nás nutil každý den vyrazit z domova.
Byla to velká motivace vidět toho tvorečka, jak se šťastně venku probíhá, navzdory počasí.
Zůstala jsem sama
Když mě manžel před pěti lety opustil, nejvíce mě podržela právě Sárinka, naše fenka. Mám sice moc hodné děti a skvělá vnoučata, oni mají ale své životy, nemohli se mnou být každý den.
Sárinka mi ležela oddaně u nohou od rána do večera a poslouchala všechny mé bolesti i nářky a tvářila se, jako že mi rozumí. Před rokem mě ale opustila i ona.
Zapovídaly jsme se v parku
Naštěstí se přistěhovala do našeho domu paní, zhruba v mém věku, tudíž také důchodkyně. Moc jsme si porozuměly a začaly spolu chodit na procházky, také do divadla a na koncerty. Jednou v podvečer jsme seděly na naší oblíbené lavičce v parku a debatovaly jsme.
Bylo krásně, vůbec nebyla zima a domů se nám ještě nechtělo. Povídaly jsme si o tom, co všechno letos na Vánoce napečeme a jaké dárky nakoupíme. Naproti nám stála další lavička, na které nikdo nebyl.
Mladík naproti nám
Najednou přiběhl mladý muž, vypadal jako sportovec a usadil se na ní. Rukama si zakryl obličej a vypadalo to, že je nějaký zoufalý. Kamarádka se na něj ani jednou nepodívala, což mi přišlo divné. Byla vždycky mnohem více komunikativní, než já.
A navíc se vždy zajímala o každého. Pozorovala jsem toho nešťastného muže a pak si po chvilce řekla, že by bylo dobré se ho zeptat, co strašného se mu stalo. Tak jsem se na něj podívala a řekla: „Co vás potkalo, mladý muži?“ To, co se stalo pak, si vybavuji každý den…
Nikoho neviděla
Ten mladík se na mě podíval s velkým údivem a moje kamarádka se mě zeptala, na koho to mluvím, protože ona nikoho neviděla! Já jí odpověděla, že přece na toho muže naproti. Podle ní tam ale nikdo nebyl. Koukaly jsme na sebe a pak na tu lavičku.
Mladík se zvedl a posadil se vedle mě. Byl velice bledý a měl neuvěřitelně smutné oči, které na mě upíral. Byla v nich velká prosba o pomoc. Já ale nevěděla, co udělat.
Byl to přízrak
Byla jsem úplně ochrnutá hrůzou a také chladem, který mnou prostupoval. Cítila jsem mrazení v konečcích prstů a v zádech. Chvíli jsme se dívali vzájemně do očí, pak si ten mladík znovu zoufale skryl tvář do dlaní. Nakonec vyskočil a běžel pryč.
Po té příhodě jsem ještě několik dní chodila do parku a hledala ho. Ale marně. Nejspíš jsem toho dne skutečně spatřila přízrak. Doma jsem pak alespoň zapálila svíčku a pomodlila se za jeho duši.
Věra M. (70), Prachatice
