Příbuzné si člověk nevybírá, A to platí i o té, kterou si berete se svým protějškem. Bratr mého manžela se pro mě stal noční můrou.

Svého manžela jsem milovala od první chvíle, a to nejen proto, jak vypadal, ale také pro jeho dobrou duši. Byl vždycky tak ochotný a starostlivý. Jenže s jeho bratrem jsem se nemohla nikdy moc sžít. Jako by to ani nebyli sourozenci.

Už když jsme se s Jiřím poznali, zdálo se mi, že kdykoliv mě jeho bratr Pepík vidí, slintá jako nenasytný pes. Postupně mé podezření sílilo, protože začal mít nemístné narážky. Jednou mi dokonce řekl:

,,Líbo, nechtěla bys raději mě, určitě bych ti to udělal líp než ten pitomec brácha” Když jsem tu větu uslyšela, málem jsem se na místě pozvracela. Manželovi jsem nic říct nechtěla, ale kdykoliv jsme měli rodinnou sešlost, snažila jsem se z toho vykroutit.

Což se mi celkem dařilo. Jirka mi pak sice vždycky říkal, že rodičům, a hlavně jeho bráchovi, bylo líto, že jsem nedorazila, ale mně tedy rozhodně ne.

Pomohla mi tchyně

Jenže jednou jsem se návštěvě vyhnout nemohla. Jirkova maminka totiž slavila šedesátiny. Tušila jsem, že budu muset zase odrážet zvrácené choutky oplzlého Pepy, ale pak jsem si řekla, že to budu muset nějak zvládnout. Celý večer jsem se švagrovi vyhýbala.

Jenže když jsem po tmě mířila od venkovního grilu do domu na toaletu, v půlce cesty přes zahradu, která je rozhlehlá, mě Pepa chytil za ruku a odtáhl do zahradního domku. Zacpal mi rukou pusu a snažil se ze mě strhnout oblečení. Bránila jsem se vší silou.

Už mi docházely síly, když tu švagr vyskočil a běžel pryč. V panice jsem doběhla do domu, sebrala svoji kabelku, klíče od auta a chtěla pryč. I když jsem vypila nějaký alkohol. Najednou ale přede mnou stála tchyně.

„Nic se neboj, Libuško, já to pochopila, proč k nám nejezdíš. Nemusíš se bát, dnes bude Pepa neškodný. Bude mít starostí víc než dost sám se sebou.“ A významně ukázala lahvičku s projímadlem.

„A až jsem pojedeš příště, dostane zase.“ byla jsem tchyni vděčná, že jsem nemusela riskovat jízdu pod vlivem. I když jsem toho moc nevypila. Nakonec jsem se rozhodla, že toho parchanta krýt nebudu a řekla Jirkovi pravdu. Cítil se strašně, chtěl ho zbít.

Krotila jsem ho, že by to k ničemu nevedlo. Dopadlo to tak, že už k rodičům raději nejezdíme, maminka s tatínkem jezdí k nám.

Libuše (46), Protivín