Kdo chodil se “ženáčem”, ten ví, jak je to stresující. To jeden nejí, nespí, propláče spoustu kapesníků a cítí se pod psa.
V současné době je Mezinárodní den žen u nás dost opomíjeným svátkem, ale dřív, za mých mladých let, bylo MDŽ svým významem srovnatelné pomalu i se Štědrým dnem. V továrnách se nepracovalo, jen slavilo, ve škole psaly žákyně křídou na tabuli: MDŽ je svátek klidu, nezkoušejte naši třídu. Jenomže MDŽ svátkem klidu nebylo, spíš naopak. Pilo se a hodovalo, bouřlivě se oslavovalo. Ženy dostávaly květiny a dárky a na jejich počest se pořádaly večírky a plesy. Mně bylo tehdy krásných dvacet a pracovala jsem jako sekretářka ředitele jedné menší továrny. Nerada to říkám, ale do toho ředitele jsem se k zbláznění zamilovala, a to, že byl o dvaadvacet let starší, ženatý a otec desetiletých dvojčat, mi v tom bohužel nezabránilo. Z dnešního pohledu mi to připadá neomluvitelné, ale tehdy jsem se domnívala, že lásce se nedá poroučet. Moc mi vadilo, že jsme se scházeli daleko za městem ve vypůjčené chatě a nemohli spolu jít ani na večeři nebo do kina. A v té vypůjčené chatě byla mimochodem zima jako ďas, umíte si asi představit, do jaké míry lze vytopit chatu v lednu nebo v únoru. Můžete přikládat do kamen nebo do krbu ostošest, a stejně mrznete jako preclík.
Uškrtila by mě
Čas letěl jako šílený a najednou, kde se vzal, tu se vzal, byl tu Mezinárodní den žen. V televizi zpíval Waldík Matušků písničku Jak mám si vybrat jednu, holky, já mám všechny rád, a mamka se ráno u zrcadla česala a malovala ještě důkladněji než obvykle, protože v práci chystali také oslavu. Blesklo mi hlavou, co by asi dělala, kdyby se dověděla, že chodím se ženáčem. Zabila by mě. Uškrtila by mě už proto, že táta jí před lety utekl rovněž s mladou holkou. Narodila se jim dcera a už se stačili i rozvést, ale k mámě se táta nevrátil. Pohádaly jsme se o koupelnu a o velké zrcadlo v chodbě, protože byt byl miniaturní a důkladně se zkrášlit jsme potřebovaly obě. A ona ještě ke všemu řekla: “Proč jsi mi ještě nepředstavila ten svůj nový objev?” Roztřásly se mi ruce: “Mami, kolikrát ti mám říkat, že s nikým nechodím.” Zasmála se: “Myslíš, že to nepoznám? Nedělej ze mě husu. Co je to za kluka? Znám ho?” Polilo mě horko: “Neznáš, protože neexistuje,” dostala jsem ze sebe a raději za sebou zabouchla dveře. Kdybych bývala věděla, co mě čeká, raději bych doma zalezla pod postel.
Tulipán a utěrky
V práci se nepracovalo. Sešli jsme se v obrovské společenské místnosti, kde měl ředitel projev na téma, jak si váží všech soudružek, které jsou zde zaměstnané, a jak oceňuje, že po přichodu z práce nastoupí na, jak se říká, druhou směnu, kdy vaří, perou, žehlí, uklízejí a kontrolují domácí úkoly. Každá soudružka pak dostala tulipán a sadu utěrek. Poté se všichni rozešli s tím, že po pracovní době začíná malý podnikový večírek, kde se MDŽ oslaví s plným nasazením. K tanci a poslechu hraje skupina Brambořík. A tehdy mi to došlo. Uvědomila jsem si, že na večerní taneční zábavu si zadaní přivedou i svoje partnery, takže budu nucena, místo abych se dobře bavila, koukat na to, jak má můj miláček po boku svou choť. Udělalo se mi z toho zle a ani jsem to neměla komu říci, protože náš vztah byl pochopitelně tajemstvím. Takže mám celej večer zkaženej, řekla jsem si v duchu a slzami si rozmazala pečlivě nalíčený obličej.
Ty piješ vodku?
Po pracovní době se v zasedací místnosti, přeměněné na improvizovaný taneční sál sešli vyšňoření zaměstnanci. Měla jsem pocit, že všichn kromě mě září štěstím a překypují dobrou náladou. U stolku poblíž pódia, vyhrazenému vedoucím pracovníkům, seděl můj milenec s manželkou. Z dnešního pohledu bych řekla, že to byla docela pěkná, asi čtyřicetiletá paní, ale tehdy mi připadala tlustá a s nepovedenou trvalou, a aspoň z toho jsem měla zlomyslnou radost. Ale celkově jsem byla úplně na dně. “Hele, co ti je?” ptaly se holky z účtárny, se kterými jsem se kamarádila. “Asi na mě leze chřipka,” zalhala jsem. Mimoto si ke mně sedl mladý kluk z údržby, Jirka, znali jsme se jen od vidění. Vyprávěl mi o tom, že si pořídil štěně vlčáka. Vůbec mě to nezajímalo, naslouchala jsem mu jen ze zdvořilosti, očima jsem neustále visela na stole v popředí, kde vedle chlapa, do kterého jsem byla už několik měsíců k uzoufání zamilovaná, seděla ta nesympatická ženská.
Jirka se nabídl, že mi nalije víno, ale odmítla jsem se slovy: “Víno je moc slabý, přinesl bys mi vodku?” Vykulil oči: “Ty piješ vodku? To bych do tebe neřekl.”
Všechno řeknu!
Jeho odhad byl správný. Jakživa jsem vodku nepila a netušila jsem, co to se mnou udělá. Nicméně Jirka byl džentlmen a přinesl mi dvojitou, tak totiž zněly mé instrukce. Kopla jsem ji tam a musím říct, že mi bylo chvilku úzko. Zvedl se mi totiž žaludek, nečekala jsem, že je vodka tak odporná. Přesto jsem požádala svého společníka o další. “Tebe něco žere, viď,” konstatoval. Po třetím panáku jsem mu přiznala, že jsem nešťastně zamilovaná. “Ten zrádce!” rozčilovala jsem se. “A já teď půjdu a veřejně ho ztrapním. Vylezu na stůl a řeknu úplně všem, že patříme k sobě.”
Sápala jsem se na stůl. Ještěže byl Jirka tak hodný a bystrý kluk. Okamžitě mě usadil zpátky na židli, vysvětlil udiveným kolegům, že jsem trošičku přebrala, a zašeptal mi do ucha: “O kom to mluvíš, proboha?” Dostala jsem takový záchvat smíchu, až pochopil, že mě musí dostat ven. Napůl mě odvedl, napůl odnesl před budovu. Na to, že jsme se ještě před hodinou téměř neznali, jsme si počínali dost důvěrně. Opřel mě o zeď a houkl: “Tak s kým chodíš, kdo to je?” Svíjela jsem se smíchy: “No s ředitelem přeci! A on je tady dneska s paničkou. A já teďka pěkně půjdu a všecko, všecičko jí povím.”
Ty vypadáš
Ředitel a jeho žena se nikdy nedozvěděli, že za to, že se jejich manželství nerozpadlo, vděčí nenápadnému dlouhánovi z údržby. Jirka se mnou chodil venku sem a tam tak dlouho, až jsem krapet vystřízlivěla, pak do mě nalil čistou vodu, nakonec kafe. Když už jsem mu byla schopna popsat, kde bydlím, doprovodil mě domů. Ráno jsem měla strašnou kocovinu, od té doby jsem se jakživa tvrdého alkoholu nedotkla. Zavolala jsem do práce, že jsem nemocná (podobně nemocných zaměstnanců bylo ovšem víc) a dopoledne strávila převážně na WC a s hlavou ovázanou mokrým šátkem. Takhle jsem v odpoledních hodinách otevřela i Jirkovi, který mě přišel zkontrolovat. “Ty vypadáš,” smál se. “Tak nepij, když to neumíš.” Už jsem byla při smyslech, a tak jsem mu poděkovala za včerejšek: že se o mě staral, dovedl mě domů a v prvé řadě že zabránil strašnému trapasu. “Měla by ses s ním rozejít, nebo se utrápíš,” doporučil mi. “Myslíš, že je to tak jednoduché?” syčela jsem. Kývl: “Napiš mu dopis. Pomůžu ti, chceš?” Nakonec mě přesvědčil. Zformulovali jsme krátký dopis, který jsem skutečně hodila do schránky. Když jsem to udělala, dlouho jsem Jirku proklínala. Jenže brzy nato jsem uviděla další deprimující obrázek: ředitel a jeho žena nasedají do auta, dozadu se hrnou dva kluci jako buci, každý v ruce velikého nanuka. Ale v tu dobu už jsem chodila s Jirkou, takže to tolik nebolelo.
Mirka (55), Jičínsko
