Rodinné fotografie pro mě hodně znamenaly. O to více mě bolela jejich ztráta. Pak se ale stalo něco neuvěřitelného. Pomohla mi je najít babička, dokonce až z druhého břehu.
Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Seděly jsme s babičkou na pohovce v obýváku, popíjely kakao a prohlížely jsme si rodinné fotografie. „Jsou tam všichni tvoji předci,“ povídala mi pokaždé babička. „Tohle je můj dědeček Luděk.
Jeho velkým koníčkem bylo luštění křížovek a pokuřování dýmek. A tohle je můj prastrýc Rudolf, vášnivý historik.“ Babička si povzdychla. „Brzy se s nimi na druhém břehu potkám.“ „Takhle nemluv,“ hubovala jsem ji. „Verunko, vím, co povídám. Moje dny na tomto světě jsou sečteny.“
Nejmilovanější člověk
Bylo mi smutno, když babička vedla tyto řeči. Měla jsem ji moc ráda. Vždy jsem si s ní skvěle rozuměla, lépe než s vlastními rodiči, a trávila jsem u ní na venkově spoustu času. Babička se mnou hrála všelijaké hry, učila mě vyšívat, vařit.
Její malou chatičku jsem milovala. Zejména podkroví, kde byla stará dřevěná truhla plná nejrůznějších věcí – počínaje starými novinami a časopisy, přes malovaný porcelán, až po vyšívaný ubrus s kopretinami. Trávila jsem tam jako malá holka spoustu času.
„Jednou budou všechny tyto věci tvoje,“ povídala mi pokaždé babička, když mě tam našla.
Odešel dědeček, pak i babička
Když mi bylo patnáct let, tak babičky manžel, můj dědeček, zemřel. To nás ještě více semklo. Roky plynuly nesmírně rychle. Já jsem vyrostla, vdala jsem se, babička zestárla. Když onemocněla, denně jsem ji navštěvovala. Zprvu doma, později v nemocnici, kde i nakonec zemřela.
Fotografie zmizely
Zařídila jsem pohřeb, a pak jsem se ujala i vyklízení domu. Některé věci jsem poslala na charitu, některé rozdala po příbuzných a známých, některé jsem prodala v bazaru, a několik málo jsem odvezla na skládku.
Truhlu se vzácnostmi jsem si pochopitelně ponechala, ale nikde v domě jsem nenašla onu krabici s fotografiemi, které jsme si společně s babičkou častokrát prohlížely. Jako by se po nich zem slehla. Bylo mi to velice líto, protože pro mě moc znamenaly.
Vzkaz ve schránce
Zhruba o rok později na jaře se stala podivná věc. Jela jsem s manželem na výlet do babiččiny rodné vesnice. Chtěla jsem se podívat na místa, která jsme kdysi s babičkou navštěvovaly. Na náměstí se zrovna konala bazarová akce.
Nevím proč, ale něco mi říkalo, abych se tam šla podívat. Bylo tam mnoho věcí – oblečení, nádobí, malé domácí spotřebiče, knihy a podobně. Mimo jiné tam byly i desky se starými fotografiemi. Našimi fotografiemi! Do očí mi vyhrkly slzy.
Můj šok byl ale ještě větší, když jsme přijeli domů a ve schránce jsem našla vzkaz, na kterém stálo: „Vzpomínej s láskou. Babička.“ Bylo to i její místo. Dodnes mi ta záhada vrtá hlavou…
Veronika K. (47), Hradec Králové
