Od smrti svého manžela jsem nestála zanic. Nic mě nebavilo, nikam jsem nechodila, prostě jsem se uzavřela před světem. Vše změnila až jedna návštěva.

Bára se na mě spiklenecky usmála. „To vypadá dobře, to asi bude na pololetní výstavu.“ Podívala jsem se trochu skepticky na svého papouška. Ale vlastně, proč ne. Vždyť vypadal docela k světu. Na to, že s hlínou pracuju teprve několik měsíců.

Také jsem se na Báru usmála, vždyť nebýt téhle roztomilé holčiny, seděla bych dál doma a jen tak nehezky přežívala.

Bývala jsem aktivní

Dokud jsme byli s mým milovaným manželem Jirkou, podnikali jsme toho spoustu. Jako mladí jsme hodně sportovali, s dětmi pak chodili na dlouhé túry, a také do divadla a do kina. Když jsme se blížili k důchodu, trochu jsme zpomalili.

Začali jsme chodit na jazykový kurz a chystali jsme se, že po manželově odchodu do důchodu začneme studovat univerzitu třetího věku.

Byla jsem najednou sama

Bohužel manžel se důchodu už nedočkal. Jednou ráno, před odchodem do práce se mu udělalo špatně. Zemřel ještě v sanitce cestou do nemocnice. Dostal rozsáhlý infarkt. Já v tu chvíli vůbec nevěděla, co budu dělat dál.

Bez Jirky bylo najednou všude na světě tak prázdno. Tak strašně prázdno a smutno. Neměla jsem vůbec sílu ani chuť něco dělat. Po vyřízení nezbytných věcí kolem manželova úmrtí jsem se zabarikádovala doma.

Sousedka to tak nenechala

Kdyby nebylo mé sousedky, s kterou se známe už mnoho let, možná bych v bytě žila a dožila během několika týdnů. Alenka ale byla neoblomná. Když jsem neotvírala, opřela se o zvonek a vydržela tak dlouho, až se dveře přece jen otevřely.

Přinesla mi nákup, někdy i uvařené jídlo. Chvíli jsme popovídali. A pak jsem začala chodit přes chodbu k ní na návštěvu. Nechápu, jak se jí podařilo mě tam vytáhnout, ale jsem jí za to neskutečně vděčná.)

Vnučka je šikovná

Jednou, když jsem zase dorazila na domluvené kafíčko, byla u Alenky na návštěvě její dvanáctiletá vnučka Bára. Moc milá holka, která babičce přinesla nějakou keramiku.

Moc se mi to líbilo a ještě víc jsem žasla, když jsem se dozvěděla, že to není koupené v obchodě, ale že to jsou výrobky Báry. No ta je šikovná, to je úžasné! Bára mi ale tvrdila, že to není nic tak moc těžkého. A pak řekla tu osudovou větu.

„Co kdybyste si to přišla k nám do kroužku také zkusit?“ Vytřeštila jsem na ni oči. „Já, stará bába?“ Baruška se jen usmála. „K nám na keramiku chodí i dospělí.“ Nedalo se nic dělat. Už jsem byla lapena, ta keramika mě hrozně lákala a zajímala.

Práce s hlínou je super

Ukázalo se, že keramický kroužek je vážně určen pro všechny. I když já tam byla zaručeně nejstarší. Vedoucí kroužku se mě ale ihned ujala a vše potřebné mi vysvětlila. Zpočátku byly ty mé výtvory vážně šílené, ale já to nevzdávala.

Když jsem si pak vypálila první obstojný keramický květináček, byla jsem nadšená. Pak přišla další zkouška trpělivosti, hrnčířský kruh. Hlína mi z něj lítala na všechny strany. Připadala jsem si naprosto nešikovná a musela jsem se sama sobě smát.

Konečně jsem se zase smála. Keramika mi ohromně baví. Navíc jsem tam našla prima lidi a také „vnučku“ Barušku. Děti jsme s manželem neměli a tedy nemám ani vnoučata. Ale Baruška mi to vynahradí. Jsem zase zpátky v životě!

Anna S. (61), Prachatice