Dodnes nechápu, jak se to mohlo stát. Jen jsem ho na několik vteřin spustila z očí, najednou nikde nebyl.

Bylo pozdní odpoledne a já vyrazila s vnoučkem na vycházku. V parku jsme potkali jeho kamarády a to si vždycky Pavlík náramně užil. Domů se vrátil vyběhaný, najedl se a po koupání okamžitě usnul.

I tentokráte se nadšeně pustili do svých oher, zatímco já se usadila vedle ostatních maminek. Chvíli se honili a pak se začali schovávat. Dvakrát za sebou ho kamarádi našli hned a to Pavlíka zlobilo. Do třetice si ale našel svou skrýš dokonale.

Pikající Kubík ho nemohl najít. Nejdříve jsem měla radost, jaký je to šikula, ale za krátko jsem začala být znepokojená a začala jsem ho také hledat. Přidaly se i ostatní maminky. Bylo chladno, konec zimy a brzo se stmívalo.

Volali jsme marně

Ze všech stran se ozývalo volání: „Pavlíku! Pavlíku, kde jsi?“ Cítila jsem se zoufalá a přivolala jsem na pomoc městskou policii. Během několika minut se sjeli strážníci a k nim se začali přidávat dobrovolníci, kteří zaslechli, že hledáme malého chlapce.

Zoufalé hledání nikam nevedlo. Po vyhodnocení situace povolali na pomoc psovoda. Chtěl, abych mu dala nějakou Pavlíkovu věci ale já nic u sebe neměla. Policie mě naložila do auta a jeli jsme domů, aby byly k dispozici pachové stopy.

Dcera zkolabovala a zeť mě nazval hned několika zvířaty za sebou. Byli jsme zpět všichni za pár minut. Všude blikala auta – hasiči, policie, sanitka. Cítila jsem svíravou bolest na prsou.

Pes se okamžitě vydal po stopě, zhruba po sedmi minutách se ozvalo ve vysílačce: „Máme ho.“

Už nikdy ho nepůjčí

Všem se ulevilo. Lékař nasedl do sanitky a vydal se k místu, kde Pavlíka našli. Rozběhla jsem se také tím směrem. Už jsem slyšela jeho pláč. Když jsem doběhla ke skupince záchranářů, viděla jsem, že se sklánějí k zemi.

Vnuk spadl do kanálové šachty, u které chyběla ochranná mříž. Pravděpodobně ji někdo ukradl a prodal za pár korun do sběrných surovin. Hasiči ho rychle vyprostili. Byl k smrti vyděšený a ošklivě potlučený.

Naložili ho do sanitky, dceři dovolili, aby jela s ním, což vnuka trošku uklidnilo. Pavlíka si nechali v nemocnici do druhého dne, měl zasádrovanou ručičku, pár šrámů v obličeji a velký strach. Celou noc v nemocniční postýlce pobrekával.

Dlouho jsem se zlobila na někoho, kdo pro pár korun ohrozil život dětí, které si v parku běžně hrají. To však neobměkčilo srdce mého zetě. Od té doby mi už nikdy vnoučka nepůjčili a ani mě s ním nenechali samotnou, a to je tomu už šest let.

Drahuše (46), Brno