Nevěru jsem vždycky odsuzovala a nedokázala si představit, že bych se jí dopustila. Když ale začal manžel bláznit a musel být na dva roky hospitalizován, pomohl mi milenec.

Moje všední a celkem nudné manželství mi vyhovovalo. Žádný adrenalin, žádné překvapení, jen samá jistota a klid. Za mlada mi to trochu vadilo, ten stereotyp a šeď všedního dne. Ale když se mi dost krátce po sobě narodily tři děti, uměla jsem svého muže ocenit.

Byl spolehlivý a obětavý. A to bylo víc, než nějaká lehkomyslná zábava.

Manžel byl hodný ale hrozně nudný

Kamarádka Alenka se mi kvůli tomu smála. Ale v dobrém! „Míšo, že uhádnu, co budeš dělat dneska večer?“ ptala se a hned si odpověděla: „Večeře, televize a spát!“ Potom, trochu spiklenecky dodala:

„Jo, kdyby byla středa…“ Mávla jsem rukou a rozesmála se jako vždycky, když měla ty svoje proslovy. Moc ráda jsem si s ní povídala, nahrazovala mi právě tu chybějící jiskru, kterou jsme doma prostě nevykřesala. Můj Rudolf totiž byl hrozný introvert.

S nikým se nekamarádil, s nikým nemluvil, tedy mimo mně a dětí. I práci měl osamělou. Pracoval jako ostraha skládky a byl celý den úplně sám. No, prostě legrace jsme si s ním neužili! Děti si na svého otce zvykly.

Když něco potřebovaly, šly za mnou a jeho nechávaly na pokoji. On byl ale hodný. Nikdy nezvýšil hlas a nikdy se ani nerozčílil. Dokonce ani tehdy, když nás nejstarší rozbil vysavač, protože s ním chtěl vysát rozlitou vázu.

Stále jen ležel a nemluvil

Ti mladší dva, dvojčata, byli vůbec jako z hadích ocásků. Musela jsem je brát co nejčastěji ven, aby nám z bytu neudělali kůlničku na dříví. Život plynul ve stejně pomalém tempu a ani jsme se nenadáli a šli do důchodu.

Myslela jsem, že když bude doma od dětí klid, Rudolf se trochu uvolní a bude s ním přece jen občas řeč. On ale jakoby se uzavřel úplně do sebe. Jednoho dne nevstal z postele a už tam zůstal. Myslela jsem, že má nějakou virózu či co, ale nic mu nebylo.

Prostě se mu nechtělo vstávat. Potom už si ani nečetl, ani nekoukal z postele na televizi. Oči upřené do stropu vydržel mít snad celý den. Uplynul měsíc a mně to začalo být divné. „Mami, měla by ses jít poradit s lékařem.

Kdo ví, co tátovi je!“ domlouval mi můj nejstarší syn Adam a já ho po delším váhání poslechla.

Opustit jsem ho nemohla

„Takhle jak mi to líčíte, by mohl mít váš manžel nějakou depresi. Neodmítá jídlo?“ zeptal se mě náš pan obvodní doktor a mě teprve v tu chvíli napadlo, že manžel vlastně už hodně dlouho pořádně nejí.

Stačil mu čaj a piškoty, které do sebe soukal úplně mechanicky a bez chuti. Nenalákala jsem ho ani na jeho oblíbený koláč, ani na svíčkovou, kterou kdysi miloval. Přikývla jsem a měla co dělat, abych se nerozbrečela. To jsem tedy dopadla!

Místo tří roztomilých dětí mám teď jedno velké, zarostlé a protivné… S lékařem jsem se dohodla, že k nám přijde na návštěvu, protože dostat manžela do ordinace bylo nemožné.

Ještě týž den odpoledne pan doktor zavolal sanitku a nechal manžela odvézt do nemocnice. Odtud putoval do psychiatrické léčebny, kde měl prodělat řadu terapií. Nastaly mi trudné časy. Návštěvy se odehrávaly mlčky a doma mě nic nečekalo. Rozvod nepřicházel v úvahu, přece bych neopustila nemocného muže.

O milenci jsem zprvu nechtěla slyšet

Připadala jsem si čím dál víc jako ve zlém snu. „Tak tohle je už napořád? Co bude, až mi mého Rudolfa vrátí domů? Vždyť i zdravý byl celkem nesnesitelný. Měla jsme co dělat, abych tu depresi nedostala taky. Nebyla by to moje kamarádka, aby se tomu nesmála:

„No vidíš, ušetříte. Budete oba v blázinci a máte vystaráno! Plná penze, terapie, lepší než dovolená!“ nechtíc jsem se musela zase smát. Alenka mě ale tentokrát překvapila: „Nebuď hloupá. Najdi si milence! Přijdeš na jiné myšlenky!“ Úplně jsme se zděsila.

Já a milenec? Vždyť jsem nebyla ani mladá, natož atraktivní! A nikdy jsem neměla jiného muže, než Rudolfa. Vehementně jsem zavrtěla hlavou, jako že nikdy!

Nechala jsem si je oba dva

„Ale nebuď labuť! Někoho ti seženu!“ trvala na svém Alenka, a co slíbila, splnila během pár dnů. Jak to tak rychle dokázala, dodnes netuším. Seznámila mě s moc sympatickým mužem. Byl o trochu mladší než já a netajil se tím, že si chce jen povyrazit.

A také se pomstít svojí nevěrné manželce. Vztah bez lásky mi vyhovoval. Částečně mě snad omlouval za moji první nevěru, po všech těch věrných letech manželství. Alenka měla pravdu. Přišla jsem na jiné, ale úplně jiné myšlenky! Potom ale přišla studená sprcha.

Rudolf se mi vrátil domů! Není to hezké, ale netěšila jsem se. Dokonce jsem měla obavy, jak jeho přítomnost zvládnu. Ale moje obavy byly liché. Rudolf byl jako vyměněný! Musel brát nějaké léky, ale začal se mnou mluvit a občas se i usmál!

Milence jsem si pro všechny případy ponechala, ale i tak mi nevěra zachránila manželství. Občas je dobré nehrát tak úplně fér!

Michala P. (55), Kroměříž