Přítel mojí dlouholeté kamarádky byl velký fešák. Byla jsem do něho zamilovaná skoro rok a potom se konečně rozhodla. Musel být můj!

S kamarádkou jsme se znala dlouhých deset let. Byla mojí kolegyní v práci, a když odešla jinam, začaly jsme se navštěvovat. Měly jsme si stále co říct a o čem mluvit, přestože jsme byly velmi rozdílné. Já na ní obdivovala bezstarostnost a veselou povahu.

Ona zas oceňovala moji spolehlivost a ochotu kdykoli přispěchat na pomoc. A že tu pomoc potřebovala dost často!

Pořád si ode mě půjčovala

„Už zas jsem nevyšla s penězi,“ přiznala se velkým povzdechem minimálně jednou za měsíc a já hned tahala z kabelky peněženku. Vždycky mi dluh splatila, ale potom si zase musela půjčit. Ani v milostném životě se jí moc nedařilo.

Byla už dvakrát rozvedená a rozchodů zažila nepočítaně. Já byla také sama, ale za život poznala jen pár mužů. Jediné, v čem jsme si byly podobné, byl počet dětí. Každá jsme měly jen jedno, v současnosti dospělé. Ona syna a já dceru. Vídala jsme se s ní málo.

Ne, abychom se neměly rády, ale dcera byla pořád někde pryč. Cestovala a užívala si života. Neměla jsem jí to za zlé, přestože moje kamarádka Eliška si do mě občas rýpla.

„Zase se ti neozvala?“ ptala se na dceru a hned pyšně vytáhla mobilní telefon, aby mi přečetla zprávy, které jí posílal syn. Trochu mě tím štvala, ale žádné nebe není bez mráčku, že. Potom se začalo vše měnit.

Láska na první pohled

Eliška už mě nenavštěvovala tak často a také si už nepůjčovala peníze. Přemýšlela jsem, co se děje, ale brzy jsem se to dozvěděla. „Mám přítele! Je to fešák. A bohatý!“ chlubila se. „Máte se rádi, ne?

Miluješ ho?“ ptala jsem se zřejmě naivně, protože Eliška si jen pohrdavě odfrkla: „Prosím tě, už nám není dvacet. Důležité jsou prachy!“ Myslela jsem si svoje a nijak jsem její cynický výrok nekomentovala.

Když jsem ale poprvé viděla jejího přítele, málem se mi zastavilo srdce. Zamilovala jsem se na první pohled! Ani jsem netušila, že se mi něco tak bláznivého může v mém věku stát. Ale stalo se a já si zakázala na toho skvělého mužského jen pomyslet. Přece bych nezradila svoji dlouholetou přítelkyni!

Nechtěl ji opustit

Ona ale svého Igora opravdu nemilovala. Dokonce mu zahýbala! „No co, musím si užít, dokud o mě ještě někdo stojí. Čím víc, tím líp!“ smála se svým bezstarostným smíchem. Rozhodla jsem se jednat. Igor musí být můj! Pozvala jsem ho na kávu. Jen tak.

K mému údivu přišel a moc hezky jsem si popovídali. Začali jsme se scházet obden a potom denně. „Miluji tě, ale nemohu Elišku opustit. Je na mě tak hodná!“ řekl mi jednou po společně strávené noci.

Doma tvrdil, že je na služební cestě… Vyrazil mi tím vyznáním dech. „To mám přijít o takového muže kvůli nevěrnici?“ ptala jsem se v duchu a nakonec mu řekla pravdu. Že mu Eliška zahýbá! Nevěřil mi.

Pravda mu otevřela oči

„To jsi mě tedy zklamala! Pomlouvat svoji nejlepší přítelkyni!“ Bouchnul dveřmi a byl pryč. Probrečela jsem celý den. Z práce jsem si musela vzít na pár dní volno. Nebyla jsem schopná nic dělat, na nic se soustředit.

Uběhlo několik týdnů, než se ozvalo nesmělé ťukání na dveře: „Mohu dál?“ ptal se Igor a v ruce držel obrovský pugét růží. U kávy mi všechno vyprávěl. „Nedalo mi. Styděl jsem se, že jsem na tebe tak vyjel. Nechal jsem Elišku sledovat.

Stálo mě to hodně peněz, ale mám jistotu. Opravdu mi byla nevěrná. Hned s dvěma muži! Tak se jdu omluvit. Asi už mi nebudeš chtít odpustit? Samozřejmě jsem chtěla. A moc! A tak je kamarádčin přítel jen a jen můj!

Zdena S. (55), Plzeň