Děti mají schopnost vidět svět jinak než my – včetně přízraků. Tajemný muž v černém obleku prý naší Nikolce říkal, že kdysi v chalupě bydlel!

Celý život jsem si přála mít chaloupku někde v horách nebo na venkově, kde bychom s manželem a dětmi mohli trávit víkendy a dovolené.

Bohužel jsme s manželem Milanem nikdy nenašetřili dostatek peněz na to, abychom si nějaký malý domeček, třeba i v dezolátním stavu, mohli dovolit. Teprve před dvěma lety jsme jeden venkovský domek zdědili po Milanově tetičce.

Venkovská chaloupka

Okolnosti jeho pořízení sice moc veselé nebyly, ale i tak jsme s manželem měli z malé nemovitosti radost, a domek jsme zařídili jako chalupu, kam jsme mohli jezdit od jara do podzimu.

Když se pak našim dětem narodila vnoučata, brávali jsme je tam s sebou na víkendy i během léta. Jedním z těch dětí byla i pětiletá vnučka Nikolka.

Vnoučata byla nadšená

Všem vnoučatům se na chaloupce moc líbilo. Manžel je brával s sebou na houby do lesa nebo k řece na ryby. Sousedé v okolí měli také malé děti, a tak si zde našli i nějaké kamarády.

Vzájemně jsme se všichni od pohledu znali, proto mě překvapilo, když mi Nikolka pověděla o pánovi v černém obleku.

Dětská fantazie?

Poprvé se to stalo začátkem července. Děti k nám přijely na prázdniny. Nikolka si hrála před chalupou, když se náhle zarazila, zatahala mě za rukáv a zeptala se, kdo je ten pán. Marně jsem se rozhlížela kolem, nikoho jsem neviděla.

Vnučka ale trvala na tom, že se dívá na divného pána v černém obleku. Považovala jsem to za dětskou fantazii, a tak jsem předstírala, že tedy někoho rovněž vidím. V dalších dnech se situace opakovala a prohlubovala.

Viděla ho jen ona

Tajemný pán v černém prý na Nikolku mluvil a říkal jí, že tady v chalupě bydlel. To už vzbudilo moji i manželovu pozornost. Nezdálo se nám, že by si vnučka takové věci mohla jen tak vymýšlet.

Tvářila se navíc velmi vážně a přesvědčivě, takže jsem pochopila, že se o žádnou hru nebo legraci asi nejedná.

Staré fotografie

Na „přítomnost“ toho přízraku, který viděla jen naše vnučka, jsme si postupně zvykli. Jednoho odpoledne jsem na půdě uklízela staré věci, když se mi dostala do ruky obálka se zažloutlými fotografiemi.

Vzala jsem ji dolů a jak jsem si ty fotky prohlížela, vnučka se mi dívala přes rameno. Při pohledu na jednu z nich náhle prohlásila, že to je ten pán, který tu dřív bydlel.

Záhadu jsme vyřešili

Po návratu do Prahy jsem pátrala mezi příbuznými, jestli by někdo dokázal fotku identifikovat. Vyšlo najevo, že se jedná o jednoho prastrýčka, který byl černou ovcí rodiny. Dostal se do vězení, neunesl tu hanbu a na chalupě se oběsil.

Pochopila jsem, že muž, kterého Nikolka vídá, je jeho duch. Trvalo to do té doby, než šla do školy. Pak už se přízrak neobjevil…

Stanislava M. (61), Praha