Také cestujete městskou hromadnou dopravou? Bydlím v Praze, a proto musím. Snažila jsem se být dlouho pozitivní, ale už dávno mě úsměv přešel.
Do Prahy jsem se přistěhovala po svatbě. Jako holka z vesnice jsem měla z milionového hlavního města respekt a obavy. Našla jsem si dobré místo, jeden háček to ale mělo. Moje práce byla daleko od našeho bytu a já za ní musela zdlouhavě dojíždět.
Manžel mi koupil lítačku, jak Pražáci říkají legitimaci na městkou hromadnou dopravu, a já tak mohla začít využívat služeb, které by měly usnadňovat naše každodenní životy. Musím se však přiznat, že tomu je naopak.
Manžel jezdil první dva dny se mnou, aby mi vše ukázal a abych získala pevnou půdu pod nohama. Trasy jsem za chvíli chápala, s čím jsem se ale nedokázala smířit. byla necitlivost spolucestujících.
Jeden strkal do druhého, třetí se hádal a další nepustil sednout těhotnou. Bylo mi z toho zle. Snažila jsem se kolem sebe šířit pozitivní energii. Kyselé obličeje, které na mě ze všech stran civěly, mi byly za to odměnou.
Řidiči byli zběsilí
Kromě nepříjemných cestujících však na mě čekalo další nemilé překvapení. Začala jsem zjišťovat, že nerudní nejsou pouze ti, kteří spěchají do práce či do školy, ale i samotní řidiči.
Dělat tuhle práci bych nechtěla, říkala jsem si pokaždé, když se mezi zavírající se dveře metra už dávno po zaznění zvukového signálu, že se dveře zavírají, začalo tlačit ještě několik dalších cestujících.
Můj obličej se s přibývajícími týdny začal podobat obličejům okolo mne. Už jsem nepřemýšlela, jen jsem se přemisťovala. Když jsem se tak jednoho dne kymácela v přeplněném autobusu, zabrzdil řidič tak prudce, že jsem to nedokázala ustát.
Válela jsem se na špinavé zemi městského autobusu, kabelka ležela kus ode mě a když jsem se pro ni snažila sáhnout, kdosi mi šlápl na ruku. Bolelo mě levé rameno a hlava. Nikdo ze spolucestujících se na mne ani koutkem oka nepodíval.
Udělalo se mi nevolno od žaludku a rozhodla jsem se proto na další zastávce svou cestu ukončit. Nestačila jsem se ale prodrat ke dveřím. Řidič mi před očima zavřel.
Já to tak nenechám!
Stála jsem na zastávce špinavá a bolavá a ze samého zoufalství se mi z očí kutálely slzy. Vrátila jsem se domů a zavolala do práce, že nedorazím. Hlava mě bolela jako střep, musela jsem si lehnout.
Když jsem se trochu prospala, sedla jsem za stůl a napsala stížnost na ředitelství pražských dopravních podniků. Večer jsem pak vše vyprávěla manželovi a když jsem se od něj dozvěděla, že tohle se v Praze stalo snad úplně každému, bylo mi hořko u srdce.
Za dva týdny jsem v poštovní schránce našla dopis. Vedení dopravních podniků se mi omlouvalo s tím, že provoz na silnicích je někdy hustý a řidiči se snaží i přesto jezdit na čas. Dělají prý pro cestující co mohou.
Na závěr dopisu stálo, že doufají, že i nadále zůstanu jejich zákaznicí. Ano, zůstanu. Auto totiž neřídím a jízda na kole mezi semafory není taky nic pro mě. Budu proto jezdit dál MHD a doufat, že to přežiju. Mám snad jinou možnost?
Radka (41), Praha
