Jak utěšit vlastní dospělé dítě? Některé věci jsou prostě nemožné, ať se snažíte sebe víc. A moje dcera prožívala opravdu krušné chvíle a já s ní.
Krematorium bylo plné. Ani jsem netušila, že měl Pavel tolik přátel a známých. Mnohé z nich nezná určitě ani Květa, moje dcera. Ale té je dnes úplně všechno jedno. Jednou rukou křečovitě drží ruku svého staršího syna Petříka a druhou svírá moje rameno.
Bojím se, že každou chvíli omdlí, padne na zem. Je celá vysílená od pláče. Od té chvíle, co se to stalo snad vůbec nejedla. Mladší vnouček Tadeáš mě tahá za kabát. „Babi, a to tatínek spí tam?“ A ukazuje na vystavenou rakev.
„To mu tam musí být smutno a může tam vůbec dýchat.“ Tadeáš je náš malý rozumbrada a na všechno jde až příliš filosoficky. Jak takovému dítěti ale vysvětlit, že jeho otci v rakvi už žádný čerstvý vzduch nepomůže.
Květa bývala šťastná
Když se moje dcera Květa zamilovala do pohledného Pavla, vzplála jak pochodeň. Celá zářila, pořád se smála a chovala se občas jak smyslů zbavené. Někdy jsme si ji s manželem dobírali. Ale ve skutečnosti jsme byli moc rádi.
Přáli jsme ji její lásku, protože Pavel se nám zdál jako slušný, hodný a dobře vychovaný muž. Po třech letech známosti se pak konečně vzali a brzy založili vlastní rodinu. Na svět přišel malý, roztomilý Péťa.
Dobrý otec i manžel
Pavel se skutečně osvědčil. Byl nejen dobrý a milující manžel, ale také skvělý táta. V Petříkovi se úplně viděl. A když se pak ještě narodil Tadeáš, od kluků se ve volných chvílích prakticky nehnul. Hrál si s nimi, s Péťou se učil, když začal chodit do školy.
Vychovával a vedl své syny moc dobře. A oni oba dva na něm vyseli. Bohužel pak dostal ten nápad.
Chtěl pro ně jen to nejlepší
Pavel se rozhodl, že odejde z práce, která ho sice bavila, ale nebyla moc dobře placená. Navíc ani perspektiva, že se to nějak zlepší, nebyla nijak optimistická. Chtěl proto zkusit vlastní podnikání.
Tvrdil, že jako OSVČ si bude moci práci lépe rozdělit a bude tak i mít víc času na rodinu. Už nebude muset řešit nějaké přesčasy, které bral, aby přilepšil domácímu rozpočtu. Jenže to vždy bylo zase na úkor toho, že měl pak méně času na děti.
Nikdo nic netušil
Pavel začal tedy podnikat a vrhl se do toho, jako vždy, s plným nasazením. Jeho optimismus všechny odzbrojoval. Dokonce jsem tomu zpočátku podlehla i já, věčně opatrná a podezřívavá osoba. Květa, ta manželovi bezmezně věřila a fandila.
Navíc opravdu měl, jak sliboval, víc času na rodinu a zpočátku také víc peněz, než dřív. Že není vše, jak má být, jsem si nakonec první všimla já. Když jsem se ale na to Květy zeptala, koukala se na mě naprosto nechápavě. „Jak to myslíš, nějaké problémy.
Všechno klape a my za týden odjíždíme na dovolenou na Maledivy.“ Reagovala dcera dost podrážděně.
Pavel se změnil
Už jsem raději nic neříkala. Květa s Pavlem a dětmi nakonec na dovolenou opravdu odjeli a vrátili se úplně nadšení. Tedy především Květa s kluky. Pavel se mi zdál dost zaražený a ustaraný. Vůbec jsem ho nepoznávala.
Když jsem se ho rovnou zeptala, přiznal, že má nějaké potíže ve firmě. Prý se to ale brzy vyřeší. Prosil mě, abych Květě nic neříkala. Že to nestojí za řeč. A tak jsem tedy mlčela.
Podivné telefonáty
Jednou přišla Květa za mnou domů a svěřila se mi, že poslední dobou je Pavel nějaký vynervovaný. Dokonce prý má dojem, jakoby mu někdo vyhrožoval a pořád ho naháněl telefonem. Když se ho ale zeptala, Pavel tvrdil, že je vše v pořádku. Bohužel nebylo a ani já ani dcera, jsme nemohly nic udělat a ničemu zabránit.
Zabily ho dluhy
Když se minulý týden nevrátil Pavel v noci domů, volala mi ráno dcera celá zoufalá. Dostala hrozný strach a byl zcela oprávněný. Ještě během dopoledne vyšlo najevo, že Pavla cestou domů přepadli, pobodali a nechali ho pak bez pomoci na ulici zemřít.
Vyšlo zároveň najevo, že se Pavel hodně zadlužil a poslední dobou se z něj peníze snažili dostat zpět vymahači. Ti ho zřejmě také přepadli a zabili. To bude teprve vyšetřovat policie. Je ale naprosto jedno jak, proč se to stalo a kdo to udělala.
Podstatné je, že moje dcera se zhroutila. Ona ztratila milovaného muže a kluci skvělého tátu. Nevím, jak jim mám pomoci.
Radka J. (56), severní Morava
