Člověk se nemá dohadovat kvůli malichernostem a rozcházet ve zlém. Nikdy totiž nevíte, jestli to nejsou vaše poslední společné chvilky.

Moje moudrá maminka vždycky říkávala, že i když se večer pohádáme, ráno bychom se měli rozejít do práce či do školy v dobrém. To kdybychom se třeba domů už večer jeden z nás nevrátil?

Přiznávám, nebrala jsem tyhle její životní rady úplně vážně. Až přišel okamžik, který mi její slova život drsně připomněl.

Emoce nás ovládly

Večer jsme se s manželem šíleně pohádali. Měli jsme poslední dobou takové napjaté období.

A když přišel ze svého fotbálku o dvě hodiny déle, a ještě k tomu jsem zjistila, že zapomněl koupit nějakou hloupost na blížící se gruntování, vyčetla jsem mu všechno, na co jsem si momentálně vzpomněla.

Zavrčel, že se ze mě stává stará, protivná bába a že jde radši spát na sedačku do obýváku. Kamarádky mi vždycky radily, že ho mám v takové chvíli ještě trošku přidusit a ještě to trochu nafouknout.

Tak jsem mu nepřipravila ani oblečení do práce ani mu neudělala snídani. Ať je klidně o hladu, říkala jsem si. Ráno odešel potichu, bez rozloučení. Kdybych byla v tu chvíli jen tušila, že už ho nikdy neuvidím živého.

Do smrti si budu vyčítat toho, že jsem v tu chvíli nevstala, neřekla mu, že to všechno byla jen hloupost a že ho mám ráda…

Zkolaboval přímo na ulici

Už v práci ze mě všechen vztek vyprchal. Po cestě jsem se zastavila pro tu zapomenutou věc, a koupila spoustu lahůdek na odpustkovou večeři. Říkala jsem si, že je někdy dobré se pohádat, protože usmiřování je sladké. Večeře byla skoro hotová, a manžel nikde.

Kde se asi zdržel? Fotbálek nemá, do hospody ten den nikdy nechodí a určitě taky tuší, že si ho chci udobřit. Zná mě přece. Po pětadvaceti letech manželství jsem najednou začala být nervózní. Snažila jsem se zahnat černé myšlenky.

Proč by se něco mělo stát právě jemu? Sundala jsem pánvičku z plotýnky, když zazvonil mobil. Volali z nemocnice, že tam před chvilkou přivezli mého muže. Zkolaboval prý přímo na ulici, na autobusové zastávce. Než přijeli záchranáři, selhalo mu srdce a je v kritickém stavu.

Prosila jsem o odpuštění

Byla jsem v šoku, neschopná se vypravil a jet za ním. Zmateně jsem se motala po bytě se slzami v očích. Tak mě objevil syn. Okamžitě sedl za volant a jeli jsme do nemocnice. Ale bylo pozdě. „Je mi líto, paní, srdíčko vašeho muže nevydrželo.

Upřímnou soustrast,“ sdělil mi lékař. A vzápětí mě na lůžku rovnou odvezl dovnitř. Zkolabovala jsem. Když jsem se s mužem loučila v krematoriu, vzpomněla jsem si na radu své matky. A doporučila bych ji i vám.

Nezapomeňte se se svými drahými ráno rozejít v dobrém. Já jsem to nestihla. A bude mě to provázet do konce života.

Jarmila (49), Kladno