Zdivočely a žijí volně poblíž místa dávných sabatů. I veterinář byl překvapený z koťátka, které jsem v těch místech našla. V životě takovou kočku neviděl…

Patřili jsme mezi první osadníky sídliště Stříbrníky v Ústí nad Labem, které stojí pod Erbenovou vyhlídkou.

V dobách mého mládí to bylo nejvýše situované místo tohoto města, nad námi se nacházela už pouze vesnice Kočkov, všeobecně známá svou meteorologickou stanicí.

Z okna svého pokoje jsem měla nádherný výhled na Milešovku, hluboko pode mnou se točilo Labe a na skále stál hrad Střekov. Na Erbenovu vyhlídku jsem chodila ráda. Místo to je romantické. Tehdy to ještě nebylo oblíbené místo výletníků.

Co mě ale na něm fascinovalo nejvíce, to byly kočky. Rády se na vyhlídce scházely, jako by je to místo přitahovalo. S oblibou jsem je pozorovala a říkala si, že Kočkov rozhodně nedostal své jméno náhodou.

Řekla bych, že to bylo oblíbené místo čarodějnic, které se v místech dnešní vyhlídky kdysi scházely – spolu se svými čtyřnohými kamarádkami…

Našla jsem si mazlíčka

Někdy jsem měla pocit, že kočky, které na vyhlídku chodí, nejsou až tak normální. Zdály se mi větší a byly atypicky zbarvené. Říkala jsem si, že musí být s něčím zkřížené. S čím ale, to byla pro mě záhada. A jak se později ukázalo, nejen pro mě.

Jednou jsem se vracela domů pozdě k půlnoci, mrholilo a u lesa pod vyhlídkou jsem zaslechla zoufalé mňoukání. Pod křovím se krčilo promrzlé kotě. Bálo se mě sice, ale rozhodně neutíkalo. Po chvíli jsem ho chytla a zastrčila za džínovou bundu.

Tak jsem si odnesla zvířátko domů. Nejsem na kočky odborník, ale říkala jsem si, že se na kotěti příroda vyřádila. Odnesla jsem nalezence k veterináři. Ten si zvíře se zájmem prohlížel, vrtěl hlavou a opakoval dokola, že takovou kočku nikdy neviděl.

Přivolal kolegu a dlouho nad kotětem meditovali. Nakonec mi je vrátili se slovy: „No, je to vaše zvíře! Jsme zvědaví, co vám z něj vyroste, jen se podívejte na ty obrovské tlapky a na ty drápy!“

Běžela jsem do Zoo

Okamžitě jsem pojala podezření. Se svým Ťutínkem, jak jsem domácího mazlíčka pojmenovala, jsem se rozběhla do ústecké zoologické zahrady, která nebyla od místa nálezu daleko. Žádné zvíře však nepostrádali, a mou „kočku“ si také ze zájmem prohlíželi.

– Co by mi z Ťutína vyrostlo, jsem se nikdy nedozvěděla. Kočka rostla a rostla, chovala se divně, byla nesmírně chytrá a učenlivá, až jsem nabyla podezření, že to musí být inkarnovaný člověk – jen promluvit.

Byla šíleně žárlivá a usurpovala si mě jen a jen pro sebe. Brzy se stala postrachem celého okolí. A to se jí stalo osudným. Někomu se znelíbila natolik, že se uchýlil k její likvidaci. Velmi jsem tehdy svého miláčka oplakala.

Dodnes, když se procházím po Erbenově vyhlídce, se bedlivě rozhlížím, jestli nějakou podobnou kočku neuvidím. Jsem přesvědčena, že jich tam musí být víc. Nejspíš to bude nějaká nová rasa koček kočkovských.

Hedvika S. (53), Ústí nad Labem