Chodila jsem do čtvrtého ročníku střední ekonomické školy. Ještě mi nebylo osmnáct.

Do smíchu mi nebylo. Spíš mi připadalo, že když člověk prožije něco krásného, dojde pak na placení účtu. A když se sečetl a podtrhl ten můj, pod čarou stálo psáno: těhotenství. Jakmile to doktor vyslovil, zatmělo se mi před očima.

Táta snil o tom, že půjdu na vysokou školu. Na zahraniční obchod. “Naše Markétka to někam dotáhne,” oznamoval příbuzným i kolegům v práci. Máma, ta mě vnitřním zrakem viděla na ministerstvu.

“Hlavně se dobře uč, Markétko, ať je z tebe něco pořádného.” Chodili kolem mě po špičkách a k učení mi nosili kakao a jablečné koláče. Hezky jsem se jim odvděčila. V sedmnácti v tom. Takhle nezačíná cesta na ministerstvo, ale na sociálku. Vánoce mi zhořkly.

Zvedal se mi žaludek i z vůně milovaných vanilkových rohlíčků. Často jsem zvracela. Mámě jsem namluvila, že jsem si zkazila žaludek otřesnou frankfurtskou polévkou s párkem, kterou často podávali ve školní jídelně.

Maturant Aleš

Dítě mělo i otce, jak už to bývá. Byl jím osmnáctiletý maturant Aleš z blízkého gymnázia. Stále mám v paměti obrázek, jak na něho čekám v parku před školou. Stojím pod kaštanem na zmrzlé trávě, od pusy mi jde pára, brečím jak želva.

Spatřím ho a rozšmudlávám si slzy po tváři. Otec s aktovkou na zádech! Když jsem mu sladké tajemství koktavě sdělila, málem spadl do jezírka, na zimu vypuštěného. Ukázalo se, že i s ním měli rodiče velké plány.

Naštěstí se choval mile a nevadilo mu, že jsem mu slzami promáčela zimní bundu. Aleš byl moje první láska. Řekl mi, že nemá cenu domlouvat se o budoucnosti, protože ho doma zabijou. To mě neuklidnilo.

Abych výbušnou situaci zmírnila, řekla jsem Alešovi, že odmaturovat asi stihnu. A že bychom se měli vzít co nejrychleji, abych se nevdávala tlustá. Celý roztřásl a zašeptal: “Ježíš? Ona bude nějaká svatba?” Byli jsme ještě děti.

To není vtip

O Štědrý den přišel žádat o moji ruku. Prý že naši budou kvůli svátkům naměkko. Když vkráčel s kyticí do obýváku, máma si myslela, že přišel jen tak na návštěvu a ze slušnosti nese růže. Táta koukal na pohádku a ani si nevšiml, že někdo vešel.

Rudý Aleš ze sebe vysoukal žádost o ruku a táta pobaveně zvolal: “To si nech na Silvestra, mladej.” Máma zešedla v obličeji, pochopila, že to není vtip. Táta, když zjistil, co se děje, řval a honil Aleše po bytě. Házel po něm jablka a cukroví z křišťálové mísy.

I ozdoby. Na ministerstvo jsem to nedotáhla a Aleš se nestal lékařem, jak si jeho rodina přála. Ale že bych si zkazila život, jak nám kdekdo prorokoval, to tedy opravdu ne.

Markéta J. (56), jižní Čechy