Věděla jsem, že psí láska může být věrná až za hrob. Ale, že existuje tak silné pouto mezi člověkem a zvířetem, jsem přece jen nevěřila. Tedy do doby, než jsem to poznala na vlastní kůži.

Roníček mi spokojeně líže ruku a hoví si na mém klíně. Je to ještě takové velké telátko. Jsou mu teprve dva měsíce a o světě a o životě v něm ještě neví vůbec nic. Stálo mě to velkou odvahu, pořídit si znovu psa. Ale rodina mě přemluvila. Vždyť jsem na ty čtyřnohé kamarády zvyklá celý život.

Ťapka byla už šestá

Před osmi lety nám zemřel krásný kokršpaněl Alex. Manžel dlouho neváhal a jednou večer přinesl domů Astu. Krásné štěně, fenečku. Mívala jsem do té doby vždy psy s fenkama jsem neměla zkušenosti. A ona si také za svého páníčka automaticky vybrala manžela.

Mě samozřejmě poslouchala a respektovala, ale manžel se pro ni stal polobohem. Nehnula se od něj na krok. Byli pořád spolu.

V dobrém i ve zlém

Muž před dvěma roky onemocněl. Dostal rakovinu hrtanu. Bojoval statečně a Asta s ním. Podporovala ho svým neustálým zájmem. Tulila se k němu, jakoby od něj chtěla tu nemoc vzít na sebe. Dělala všelijaké „psí“ kusy, jen aby ho rozveselila.

A opravdu mu do života vnášela hodně energie a dobré nálady. Jenže postupem času manželovi začalo ubývat sil a bylo jasné, že boj prohrává.

Bojovala za něj

Asta se o to víc snažila. Vím, že mu to moc pomáhalo, když si na něj důvěřivě položila hlavu nebo když ji mohl hladit. Zmírňovalo to jeho bolesti a stres. Asta u něj byla až do poslední chvíle, spolu se mnou. Do té doby se držela neuvěřitelně statečně.

Teprve pak se sesypala. Přestala žrát, nechtěla nikoho vidět, nezajímal ji míček ani jiné hračky. Dokonce i na procházku šla jen před dům udělat to nenutnější a hned sezase vracela na své stanoviště.

Bez něj žít nemohla

Asta ležela v posteli mého zemřelého muže a nechtěla se odtamtud hnout. Nežrala. Dostávala umělou výživu. Ale její stav se neustále zhoršoval. Pak přestala i pít. Celá zesláblá se ke mně přišourala, olízla mi ruku a podívala se na mě dlouze smutným pohledem.

Ten výraz nikdy nezapomenu. Asta se vyškrábala zpátky na postel, složila packy pod hlavu a tiše zemřela. Pochopila jsem, že bez mého muže prostě nemohla žít. Naštěstí mám teď Roníčka, ale na naši fenečku nikdy nezapomenu.

Veronika K. (58), Teplice