Špatné chování může mít za následek nečekané a nevysvětlitelné události.

Od jisté doby věřím, že naši blízcí nás odněkud sledují i po smrti a že občas dokážou zasáhnout i do našich životů, pokud je to třeba.

Ozvala se velká rána!

Se Zdeňkem, mým manželem, jsme se moc často nehádali, ale když už k tomu došlo, stálo to za to. Oba jsme byli dost temperamentní a tvrdohlaví.

Loni na podzim začala jedna naše hádka kvůli hlouposti, ale my jsme jí svým přístupem vystupňovali do zbytečného extrému. Snad poprvé za celé manželství jsme na sebe opravdu hodně nahlas křičeli a skoro to vypadalo, že se popereme.

V jednu chvíli jsem popadla nejbližší předmět, co jsem měla po ruce, s tím, že ho po Zdeňkovi hodím. Včas jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, že je to fotografie mojí zesnulé maminky v pozlaceném rámečku. Manžel mi obrázek vytrhl z ruky a hodil ho na zem.

V tu chvíli se ozvala velká rána. Oba jsme se polekali. Pak jsme si uvědomili, že se jen přibouchly dveře od pokoje. To nám trochu zchladilo hlavy. Chtěla jsem se jít uklidnit jinam, ale zjistila jsem, že dveře nejdou otevřít. A když se o totéž pokusil Zdeněk, nešlo mu to také.

Byli jsme uvězněni!

Vypadalo to, že se dveře tím bouchnutím nějak rozbily. Problém byl ale ještě větší: Zdeněk chtěl vylézt ven oknem a podívat se na dveře z druhé strany, ale otevřít nešlo ani okno. Nějaká síla nás držela uvnitř.

Byli jsme uvězněni v obývacím pokoji a marně jsme hledali způsob, jak se dostat ven! Rázem bylo po hádce. Řešili jsme záhadu a nevěděli, co s ní. Manžel se pokusil i rozbít okno, ale ani to se mu nepodařilo. Sklo jeho údery proti všem zvyklostem vydrželo.

Ta divná situace nás zase rychle dala dohromady. Zvedla jsem ze země maminčinu fotografii a dala ji zpátky na své místo. V tu samou chvíli se náhle dveře samy otevřely. Pochopila jsem to já a věřil tomu i Zdeněk:

máma se na nás odněkud z nebe dívala a rozzlobila se. A síla jejího hněvu nás držela zavřené v pokoji, až dokud naše emoce nevychladly!

Jitka R. (46), Plzeň