Čekal na mě, až v noci zavřu a ponesu domů tržbu. Na zastávce se vyloupl zničehonic s nožem v ruce. Obávala jsem se nejhoršího. A pak přišel zázrak.

Neměla jsem ráda odpolední směny, a to hlavně proto, že jsme pak museli tržbu z kavárny, kde jsem pracovala, vozit majiteli domů. Byl to už pán v letech a zlobily ho nohy. Trpěl bolestmi kolen a každý krok navíc ho ničil.

Protože to byl ale skvělý šéf – vstřícný, tolerantní a chápavý, tak jsme nad tím s kolegy mávli rukou a peníze mu vozili. Většinu dní v týdnu jsem dělala dopolední směny, takže mě tento nepříjemný úkol čekal jen párkrát do měsíce.

I tak jsem z toho ale nadšená nebyla. Stačilo si jen představit, jak nesu v tašce obálku s několika tisíci korun, a hned mi začaly v hlavě naskakovat děsivé scény z filmů.

Noční ulice

Většinou jsem to řešila tak, že jsem poprosila některého z kamarádů či známých, aby mě krátce před zavíračkou vyzvedli a doprovodili k majiteli domů. Procházet se s paklíkem peněz prázdnými temnými ulicemi se mi vážně nechtělo.

Občas se ale stalo, že nebyl nikdo, kdo by měl ten večer čas, takže mi nezbylo nic jiného, než majiteli donést peníze sama. Pokaždé jsem to nějak zvládla, byť mi srdce hlasitě tlouklo a husinu jsem měla po celém těle.

Jenže v září loňského roku se přihodilo něco, co mi nahnalo takovou hrůzu, že už za tmy sama nikdy a nikam nechodím.

Ozvalo se syčení

Bylo asi jedenáct hodin večer. Zamkla jsem podnik a vyrazila na zastávku. Stála jsem pod stříškou a čekala na autobus, který měl přijet asi za deset minut. Všude bylo ticho a temno.

Jediné světlo, které dopadalo na chodník asi pět metrů ode mě pocházelo z nedaleké pouliční lampy. Dívala jsem se do světla a snažila se zůstat klidná, když jsem najednou zaslechla jakési syčení. Z křoví vyrazila kočka a přeběhla přes silnici.

Chvíli bylo zase hrobové ticho a pak jsem uslyšela šustění listí. Krev mi ztuhla v žilách.

Zařval bolestí

V odrazu lampy jsem na chodníku zahlédla dlouhý stín. Přibližoval se ke mně. Užuž jsem se chtěla otočit, když mi kdosi zakryl ústa rukou. Před očima se mi zablýsklo ostří nože.

Tašku s penězi jsem křečovitě držela a zoufale jsem se modlila, aby šel někdo kolem. Útočník mě silně svíral. Nemohla jsem se ani pohnout. Snažil se mi tašku vyrvat, když mu nůž náhle vyletěl z ruky. Vteřinu nato hlasitě zasténal bolestí.

Zhroutil se na chodník. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikdo další tam nebyl. Na nic jsem nečekala – vzala jsem nohy na ramena a utíkala, co mi síly stačily až domů. Dodnes nevím, co se tu noc vlastně stalo, ale raději nad tím ani nepřemýšlím…

Nikola M. (49), Zlínský kraj