Měla jsem hezký byt v paneláku, dobrou práci a hodné děti i manžela. Nic by mi nescházelo, nebýt souseda, který celou naši rodinu tyranizoval.
Začalo to úplně nevinně. Nevytřenou chodbou. Byla to moje vina, prostě jsem zapomněla. On ale nějaké omluvy nepřijal. „Nulová tolerance!“ křičel na mě jako smyslů zbavený a hnal se psát stížnost na Družstvo, tedy sdružení nájemníků.
Probírat můj prohřešek měli hned na příští domovní schůzi. Neušetřil ani manžela, kterého přistihl, jak stojí jedním kolem auta na uschlé trávě před domem.
Na souseda bábovka neplatila
„Ničíte zeleň!“ podal si ho hned, když vstoupil do domovních dveří a mával mu před očima foťákem. Fotografii s průvodním dopisem poslal na policii, pokuta nás opravdu neminula. Pohádala jsem se s ním, ale nepomohlo to.
Na radu kamarádky jsem to zkusila po dobrém. Upekla jsem vynikající ořechovou bábovku a šla se mu vlichotit. Ale nedopadlo to dobře. Hned, jak otevřel dveře, začal nadávat. „Myslíte si, že jsem tak blbej a sním otrávenou buchtu?“ zařval, div jsem neohluchla.
Bábovku jsem musela vyhodit, protože jak křičel, hrozně na ni prskal. Aby toho nebylo málo, přišel za pár dní ze školy syn a mlčky mi podal žákovskou knížku! Koukni, co mi ten hajzl udělal!“ řekl a já ho ani nestihla napomenout, jak to mluví. Soused na něho napsal stížnost, že mu hraje nahlas v pokojíku muzika.
Sekýroval syna i dceru
Nebyla to pravda, syn si nasazoval sluchátka, a mně to vadilo, protože jsem nevěděla, co vlastně poslouchá. Tak tohle mě už opravdu naštvalo. A to jsem ještě netušila, s čím téhož dne přijde dcera.
„Mami, já jsem tak nešťastná,“ plakala a zavřela se do pokoje. Teprve večer jsem z ní vytáhla, co se stalo. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem uslyšela. Soused jí ráno řekl, že je určitě adoptovaná, protože se nikomu z nás nepodobá!
„Mami, já vím, že to není pravda, ale celý den jsem na to musela myslet. Já ho tak nenávidím!“ vzlykala a do mě vjel vztek. Šla jsem si to s ním vyřídit. Bušila jsem na jeho dveře, ale neotvíral.
Naordinovala jsem mu hladovku
„Paní, on je ve sklepě! Chodí tam po večerech něco kutit!“ volala na mě sousedka, která s ním měla taky bohaté zkušenosti. Vlastně ho nenáviděli všichni obyvatelé našeho domu.
Ani jsem se neobtěžovala čekáním na výtah a běžela ze sedmého patra do sklepa za sousedem. Byl v takové té dřevěné kóji, kterou většinou člověk dostane přidělenou k bytu, a s něčím harašil. Vůbec si nevšiml, že ho pozoruji. A v tom mě to napadlo.
Zamkla jsem ho! On stále do něčeho tloukl a ničeho si nevšiml. Tiše jsem odešla a u východu zhasla. Zamkla další dveře a spokojeně odkráčela domů. Ráno jsem bojovala s pokušením pustit ho, ale potom jsem si řekla, že mu ještě den hladovky neuškodí.
A tak byl soused v dřevěném kriminále dlouhých 48 hodin. Potom jsem ho „jako“ našla. Ihned mě obvinil, ale já mu jen řekla: „Dokažte to!“ Od té doby máme všichni klid!
Světlana N. (59), Trutnov
