Říká se, že duše lidí bývají připoutané k místům, kde opustily svět.

Z matčiny strany jsem měla příbuzné na východním Slovensku. Komunikovala jsem s nimi spíše na dálku. Jednoho dne mi zavolali, že zemřela moje vzdálená teta a přáli si, abych přijela na pohřeb. Jela jsem autem tam i zpátky.

Na zpáteční cestě jsem si udělala plánovanou přestávku a přespala v jednom penzionu poblíž hranic.

Nejprve jsem to považovala za sen

Byla jsem z dlouhé cesty i ze setkání s příbuznými celkem unavená a tak jsem v penzionu rychle usnula. Probudila jsem se uprostřed noci s pocitem, že něco není v pořádku. Vzápětí jsem pochopila co – venku byla bouřka a na zvenku se ozývalo klepání na okno.

Jak jsem byla rozespalá, nebála jsem se a reagovala automaticky: šla jsem se podívat, kdo se to do mého pokoje dobývá. Zděšením jsem vykřikla, když jsem za oknem spatřila bledý dětský obličej. Patřil nějaké malé dívce.

Pomyslela jsem si, že jí musím pomoci, ale když jsem otevřela okno, nikdo tam nebyl – jen hromy, blesky a déšť. Řekla jsem si, že se mi to asi jen zdálo a znovu jsem se uložila ke spánku. Asi za hodinu jsem se probudila znovu. Strnula jsem hrůzou.

Pokoj zalévalo mdlé světlo a dívka, kterou jsem předtím viděla, stála před mou postelí. Cítila jsem, jak ze mě stahuje peřinu!

Vysvětlil mi to jeden rozhovor

Chvíli jsem se třásla strachem, pak jsem rozsvítila lampičku. Přízrak zmizel. To už mi bylo jasné, že se jedná o nějakého ducha, nejspíš spojeného s tímto penzionem. Byly dvě hodiny v noci a když jsem sešla na recepci, nikdo tam nebyl.

Vrátila jsem se tedy do pokoje. Únava mě přece jen přinutila po nějaké době usnout. Ráno už mi bylo hloupé o tom děsivém zážitku vyprávět. Od vedlejšího stolu jsem ale zaslechla rozhovor, který mi ledacos napověděl.

V době, kdy byl penzion ještě normálním rodinným domem, zemřela tu prý matce malá dcerka. Zabil jí blesk. Za bouřek se prý občas vrací její duch. Ta noc mě v paměti děsí dál, ale aspoň si ji už dokážu vysvětlit!

Helena S. (49), Most