Domů     Proč mi najednou tolik chybí?
Proč mi najednou tolik chybí?
3 minuty čtení

Život na vesnici jsem nesnášela. Proto jsem nebyla ani na jednom třídním srazu. Pozdě mi je líto, že některé spolužáky už nikdy neuvidím. Čas zpátky nevrátím.

Hlavu jsem měla plnou snů a plánů, co všechno v životě dokážu. To byl pro mě největší motor k tomu se dobře učit a utéct do  Prahy. Vdala jsem se až kolem pětatřiceti a pořídila si jediné dítě se svým o patnáct let starším kolegou.

Svou rodnou vesničku a život v ní jsem vytěsnila z hlavy. Na třídní srazy jsem nereagovala. Osudy a životy spolužáků mě nezajímaly. Tak tomu bylo až do doby, kdy jsem nastoupila do důchodu.

Manžel už byl po smrti, jediný syn se odstěhoval do Kanady, a já měla najednou hrozně moc času. Měla jsem jedinou kamarádku, bezdětnou bývalou ředitelku knihovny. Spolu jsme vyrážely v Praze za kulturou. Jenže ona mi najednou vážně onemocněla.

Pendlovala jsem mezi ní a svou chaloupkou, večery seděla na internetu a čekala zprávy od syna, chodila jsem na procházky podél řeky a našla si své místečko na skále nad údolím. Tam jsem sedávala a dívala se do kraje…

Vzpomínky jako nůž

Bylo to uprostřed léta a dole u řeky stavěly děti stany. Jejich křik doléhal až ke mně. Se zájmem jsem je sledovala. A najednou, mi bleskl hlavou obraz našeho školního výletu na konci osmé třídy. Takhle jsme si postavili stany u řeky v podobném údolí.

Byl tam s námi náš třídní, učitel Jedlička, měl mě rád. Už bude dávno po smrti. Poznávám v té dálce Zdenu, hubenou blondýnu, jak piští a honí se s kluky kolem stromu. Neuvěřitelná náhoda! Přesně tak to tehdy bylo. To byla legrace!

Zdena ale zemřela před lety při autonehodě. Psala mi to naše spolužačka Blanka, ale já na ten mail ani neodpověděla. Zdenu už nikdy neuvidím… Na tu dálku se mi před očima odehrával příběh, který jsem zažila ve svém dětství.

Jako by to někdo natočil na film a teď mi to pustil. Najednou mi přišlo líto, že jsem si nechala ujít tři setkání po letech s lidmi, s nimiž jsem prožila devět let svého dětství. Vybavovalo se mi jen to hezké…

Když jsem se zvedala ze svého místa na skále, bylo už šero. Jako omámená jsem došla domů a nastartovala počítač. Srdce mi zaplesalo, když jsem našla Blančinu mailovou adresu. Napsala jsem jí a brečela u toho. Každý den jsem pak čekala celá dychtivá odpověd.

Ta ale nepřicházela. Nakonec jsem sedla do auta a vyrazila – po padesáti pěti letech – do rodné vísky. Jen stěží jsem to tam poznávala. K Blance domů jsem ale trefila. Dům už dávno nebyl ten z mých vzpomínek.

K vrátkům přišla dívčina jako by Blance z oka vypadla. „Babička už zemřela,“ řekla mi. Zamířila jsem tedy na hřbitov. A tam jsem našla vedle Blanky ležet dalších devět svých spolužáků. Už je nikdy neuvidím. Propásla jsem tři třídní srazy, během kterých jsem si jich ještě mohla užít.

Daniela (72), Praha

Související články
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
3 minuty čtení
Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem naivní. Vždycky jsem byla opatrná, ale podvodníci si vždy najdou cestu. Když mi jednoho dopoledne zazvonil telefon, muž na druhém konci se představil jako pracovník banky. Mluvil klidně, slušně a znal moje jméno. Řekl mi, že někdo se právě pokouší dostat k mému účtu a že musíme rychle zabránit převodu peněz. Věděla jsem, že takové podvody existují, ale te
3 minuty čtení
Byl to velký psí dobrák. Od mého vnuka si nechal líbit všechno. Toho večera se ale proměnil v šelmu. Věděl, že svého přítele musí chránit. Příběh se odehrál v jižních Čechách na chalupě známých. Byla jsem tehdy pozvána s vnukem na oslavu narozenin. Kamarádka, která dům zdědila, vlastnila tehdy psa, velikého dobráka Punťu, který nikdy nikomu neublížil. Mého vnoučka dobře znal a nechal si od něho
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Jak zatočit s chloupky ve tváři
nejsemsama.cz
Jak zatočit s chloupky ve tváři
Znáte to. Naneseme na obličej make-up, a rázem je vidět každý chloupek, který byl předtím sotva znát. Co dělat, abychom se jich zbavily, šetrně, bez podráždění? Depilace, nebo raději epilace? O depilaci se jedná, když odstraňujeme jen viditelnou část chloupků žiletkou či depilačním strojkem, epilací se jich zbavujeme i s kořínky. První způsob je určitě pohodlnější, ale krátkodobé řešení. Jak
Uhlídá si Dyková svého muže?
nasehvezdy.cz
Uhlídá si Dyková svého muže?
Herečka Tatiana Dyková (48) ze seriálu Případy mimořádné Marty měla zřejmě důvod, proč svého muže Vojtěcha Dyka (41) nechtěla pustit do soutěže StarDance. Jeho účast jí totiž dělala od začátku těž
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
historyplus.cz
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
Pawiak pomstíme! Právě tento nápis zaplaví ke konci roku 1942 varšavské ulice. Polští odbojáři už mají plné zuby toho, jak nacisté zacházejí s vězni v místním žaláři, a rozhodnou se okupantům pustit žilou. Vyšlápnou si na obyčejné bachaře i na tu nejodpornější nacistickou „svini“!   Stavět se začíná v roce 1830 a dokončena je o šest let