Rozvod je pro psychiku moc a moc náročný. Léčila jsem si pocuchané nervy na venkově.

Po rozvodu jsem si léčila poničené nervy u babičky na venkově. Trávila jsem tu čtrnáct dní dovolené s devítiletou dcerou Miladou, která měla zrovna prázdniny. Já i Milada jsme byly extrémně unavené, rozvodová válka nás obě k smrti vyčerpala.

Jednou jsme si udělaly výlet vlakem do města. Vzpomínám si, jak mi ve vagónu běžely hlavou myšlenky na mé hrozné manželství, na to, jak jsem z toho všeho dramaticky poničená.

Když jsem se podívala do kapesního zrcátka, jestli nemám rozmazané líčení, div že jsem nevyjekla hrůzou. Vypadala jsem jako mrtvola, která právě vylezla z hrobu. Blesklo mi hlavou, že už nikdy neseženu žádného chlapa, že si o mě žádný z nich ani kolo neopře.

Bylo na mně vidět, že už mám něco za sebou: trápení v nešťastném manželství, rozvod, bitky o dítě i o nevelký majetek. “Zůstaneš už navěky sama,” zašeptala jsem svému obrazu v kapesním zrcátku a s povzdechem jej zastrčila zpátky do kabelky.

Pak už jsme vystupovaly a já přemýšlela, jak udělat své dceři ten den co nejhezčí.

Procházka po louce

Šly jsme do cukrárny, potom na výstavu panenek, pak na oběd a nakonec jsem naplánovala pochod na místní rozhlednu. Cesta vedla před louku plnou květin, o které se zajímala spousta bzučících potvůrek.

Jedna z nich si bohužel vybrala místo květiny mou dceru a obletovala ji. Milada se ohnala a vosa ji štípla – jenomže bohužel do krku, který hned začal děsivě otékat.

Když jsem si uvědomila, co se stalo, bylo mi jasné, že tady jde o minuty, než se dítě začne dusit. Proto mi nenapadlo nic lepšího než křičet o pomoc. Nějaký udivený chlapík, který šel proti nám, se zastavil a ptal se, co se stalo.

Hrůzou jsem nemohla mluvit, jen jsem ukázala na Miladin krk. Popadl dívenku do náruče s tím, že má za loučkou zaparkovaný vůz. Běžela jsem za nimi. Šlápl na plyn a rychle, ale bezpečně nás odvezl do nejbližší nemocnice.

S mou holčičkou v náručí probíhal chodbami až k jedné z ordinací, kterou si otevřel a vběhl dovnitř.

První pomoc

Ukázalo se, že náhod není nikdy dost. Narazili jsme totiž na bratra zdejší lékařky. Ta Miladě okamžitě poskytla první pomoc a nebezpečí bylo zažehnáno. A protože jsem vypadala daleko hůř než dcera, začali poskytoval první pomoc mně.

Sestřička uvařila silnou kávu, lékařka mi podala sklenici vody. Její bratr, Miládčin zachránce, nedal jinak, než že nás odveze zpátky k naší babičce, protože jsme obě tak vyděšené, že přece nemůžeme jet vlakem. Ve skutečnosti jsem se mu líbila.

Stal se mým druhým manželem. A vděčím za to vose.

Jaroslava M. (58), jižní Čechy