Naše rozesmátá Hanička skončila pod koly auta přímo před mýma očima. Neuměla jsem se s tím vypořádat jinak, než pitím…
Dcerka se mi narodila, když mi bylo osmatřicet a já už v dítě nedoufala. Jedenáct let jsme se s mužem snažili o miminko, až se stal zázrak a narodila se Hanička. Oslavy nebraly konce, život se otočil o sto osmdesát stupňů. Všechno se točilo jen kolem ní.
Když šla do první třídy, nebylo nastrojenější princezničky, měla vybavení do školy, které ji mohli všichni závidět. Když si nesla domů svoje první vysvědčení a na něm samé jedničky, na stole voněl dort a celý stůl byl pokrytý dárky..
Mezi nimi kralovalo nové kolo. Tak začaly Haničky první prázdniny. Nikoho nás tehdy nenapadlo, že budou zároveň její poslední a ani těch si moc neužije. Nebyla ještě ani polovina července, když jsem po ránu vyrazila na nákup.
Hanička si vzala kolo, aby se projela. Bála jsem se jí samotnou na ulici pouštět, mohla jen se mnou. Hned několik kroků od vrátek mě zastavila sousedka. Musela jsem si vyslechnout čerstvý drb. Vůbec jsem neměla náladu se s ní ten den bavit.
Jedním okem jsem sledovala dcerku, která kolem nás na kole kroužila. Byla otrávená z toho, že stále nejdu. Jenže stará Vaněčková se jen tak setřást nedala. Pořád něco mlela, rozumět jí nebylo. A najednou to přišlo… zlověstný skřípot brzd…
Boj o čas a život
Klečela jsem u své holčičky, její zlaté vlásky se zbarvily krví. Třásla se a křečovitě mě držela za ruku. Měla jsem dojem, že se mi každou chvíli zastaví srdce Jako ve snách jsem nasedla do sanity.
„Stav vaší dcery je kritický,“ bez slitování řekl lékař a i když jsem se celou noc modlila ke všem svatým, druhý den Hanička zemřela. Na první dny po tragédii si nepamatuju. Vím jenom, že jsem si otevřela svou první láhev rumu.
Po pár panácích jsem usnula a mohla tak přežít do druhého dne. Časem jsem zjistila, že dobře zabírá i na problémy s rozvodem, na samotu a ztrátu zaměstnání. Po roce jsem se ocitla na samém dně. Jediným kamarádem byla ta hnědá flaška.
Všichni se ode mě odvrátili, jen sousedka Vaněčková mi občas donesla něco k jídlu. A taky mi promlouvala do duše. Když se jí narodilo vnouče a ona mi přinesla ukázat ten růžový uzlíček, něco se ve mně zlomilo.
„Podívej, jmenuje se Hanička,“ sehnula se ke mně a já se snažila zaostřit pohled plavající v lihu. Zdála se mi tak podobná té mojí!Chtěla jsem si ji pochovat, ale Vaněčková krkna mi ji nepůjčila. Až budeš střízlivá,,“ řekla nekompromisně.
A tak jsem konečně nastoupila do protialkoholní léčebny a dnes už jsem z ní doma. Alkoholu se už do smrti nedotknu. Vzal mi všechno, co mi po smrti dcery zbylo.
Zuzana (46), Neratovice
