Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh, který se stal už hodně dávno. Vyprávěla jsem ho svým dětem a dnes i vnoučatům.

Všechno to začalo, když jsem po maturitě nastoupila do svého prvního zaměstnání. Stejně jako moje maminka, tak i já jsem vystudovala zdravotnickou školu. Už jako malá jsem chtěla pomáhat lidem a zachraňovat životy.

A jelikož moje maminka byla lékařkou, trávila jsem s ní v nemocnici mnoho času. Toto prostředí mi bylo blízké a vůbec ve mně nevzbuzovalo strach a odpor jako u většiny jiných lidí.

Kluk z nemocnice

Maminka byla v nemocnici primářkou na dětském oddělení, a když zjistila, že se uvolnilo místo sestry na jednotce intenzivní péče, což bylo zrovna v době, kdy jsem školu dokončila, domluvila mi tam pohovor.

Uchazečů o místo bylo více, tak jsem si moc šancí nedávala. Nakonec místo získala dívka starší než já, co už měla dva roky praxi v jiné nemocnici, ale protože nemocnici chyběl člověk na ARO, umístili mě tam.

Brzy jsem přišla do kontaktu s těžkými úrazy.První víkend, co jsem sloužila noční, přivezli mladíka, jmenoval se Jakub, po těžké autonehodě. Byl v bezvědomí a musel se okamžitě podrobit náročné operaci hlavy. Naštěstí to dopadlo dobře.

Jakuboperaci přežil a následně ho převezli na mé oddělení. Když přišel k sobě, začali jsme se postupně seznamovat. Líbil se mi a zdálo se, že i já mu jsem víc než sympatická.

Už se neozval

Často jsem v nemocnici zůstávala i po službě, abych mohla být s ním. Někdy jsme se šli projít do parku, jindy jsme hráli karty nebo jsme si jen tak povídali. Jakubův zdravotní stav se rychle zlepšoval.

Po měsíci z nemocnice odešel, ale ještě předtím jsme si vyměnili adresy a telefonní čísla. Jenže Jakub se už neozval. Já jsem se nakonec zamilovala do jiného kluka.

Toho jsem si pak i vzala, měla s ním děti a prožila po jeho boku krásných třicet let, než nečekaně zemřel a já se stala vdovou.

Nová pacientka

Osud ale chtěl, abych se s Jakubem ještě jednou setkala. Bylo mi osmapadesát a v nemocnici jsem pracovala jako vrchní sestra. Zrovna jsem pročítala karty pacientů, když mě na jedné z nich praštilo do očí jméno nově přijaté pacientky.

Hned jsem si vzpomněla na Jakuba. Ta dívka totiž měla stejné příjmení jako on, které bylo dosti neobvyklé. Druhý den při vizitě jsem sebrala odvahu a zeptala se jí, jestli Jakuba nezná.

Druhá šance

Nejprve na mě překvapeně zamrkala, ale pak přikývla. Byl to její strýc. Požádala jsem ji, aby ho pozdravovala od sestřičky, která ho kdysi ošetřovala. Pár dní nato někdo zaklepal na dveře sesterny. Byl to Jakub. Starší, šedivější, ale pořád šarmantní.

Usmál se na mě a řekl, že mě rád vidí. Vzpomínali jsme na staré časy a povídali si o našich životech. Znovu mě požádal o telefonní číslo a slíbil, že zavolá. A tentokrát to opravdu dodržel…

Kateřina H. (71), České Budějovice