Rodiče nám vštěpovali, že lhát se nemá, já jsem ale lhala kvůli svému bratrovi od dětství. Mnoho let jsem jim namlouvala, že je zdravý a má se dobře, I když byl už dávno po smrti.

Jako malá jsem za svého bratra Pavla žehlila většinu jeho průšvihů. Jen co dospěl, tak se Pavel odstěhoval a našel si skvělou práci. Domů jezdíval jednou za měsíc na víkend se svou ženou Radkou. Vyprávěl příběhy z velkoměsta, které jsme hltali jedním dechem.

Jenže pokaždé když odjel, tak rodičům zmizely peníze nebo nějaká cennost. A jednou se po bráchovi slehla zem. Pavlovi něco muselo stát! Shodli jsme se doma a já se za ním rozjela.

Na adrese, kterou nám sdělil, nebydlel a v hotelu, kde tvrdil, že pracuje, o něm nikdo neslyšel. Podařilo se mi najít Radku, která se přiznala, že s Pavlem už nežije. Ukázala mi ale, kde bratr bydlí. Ten zfetovaný kluk přece nemůže být on!

Nechápala jsem, jak se z našeho Pavla mohla stát taková troska. “Půjdeme domů a pomůžeme ti,“ chlácholila jsem ho. Rodičům jsme řekli, že má Pavel žlučníkové kameny a rozešel se s Radkou, a to ho tak sebralo.

Maminka ho obskakovala a překypovala starostlivostí, ale Pavel byl jen zamčený ve svém pokoji. Tak tomu bylo měsíc, až jsem po jednom návratu ze školy našla náš byt totálně vykradený.

Rozjela jsem se do Prahy a bratra objevila v jeho feťáckém doupěti úplně zdrogovaného. Stačil mi jen sdělit, že si vzal větší dávku, aby nás už netrápil. Na jeho záchranu bylo pozdě.

Kromě výslechů u policie stál přede mnou hrozný úkol – říct krutou pravdu rodičům. Vymyslela jsem si proto, že bratr emigroval…

Čekali každý den

Každý den se vrhala maminka ke schránce, zda bratr nenapsal. A tak jsem dělala to, co vždycky. Zasedla jsem k psacímu stroji a napsala rodičům Pavlovým jménem dopis.

Jeho písmo jsem napodobila věrohodně a požádala kolegyni, která jela do Londýna, aby dopis poslala. Když rodiče četli, jak se má dobře, že žije v Anglii, kde si sehnal práci, úplně zjihli a já najednou věděla, že dělám dobře.

Od té doby jsem jim psala každý měsíc. Vyhledala jsem si známého, který díky své profesi hodně cestoval a domluvila s ním, že bude z každé země posílat jako Pavel pohled nebo dopis.

Maminka si je schovávala jako cenný poklad a když jí bylo smutno, tak je vyndala a dlouho si je prohlížela. Rodiče zemřeli ještě před revolucí a nikdy se nedozvěděli, jak jejich syn dopadl. S mojí lží se jim žilo lépe. Když maminka umírala, řekla mi:

„Jsem tak ráda, že se má Pavlík dobře. Až ho jednou uvidíš, vyřiď mu, že jsem na něj pyšná a že jsme ho měli moc rádi!“

Blanka (57), Domažlice