Mít dvojče, které je vám k nerozeznání podobné, není žádný med. Jak já jsem na to svoje dvojče žárlila!

Byly jsme se sestrou dvojčata k nerozeznání. Od útlého dětství mě to zneklidňovalo, v pubertě pak přímo znechucovalo. Lidé si nás pletli, všude, kam jsme vešly, jsme vzbuzovaly nežádoucí pozornost.

Vůbec je divné, když jste na světě dvakrát, vzbuzuje to nejistotu a deprese. Už na základní škole jsme se přestaly oblékat stejně, chtěly jsme být každá jiná – ale bylo to těžké. Nejhorší pro mě bylo, že kluci letěli na Kamilu. V tom byl ten paradox.

Byly jsme stejné, ale kluky okouzlovala Kamila, to učiněné sluníčko, to ztělesnění dobré nálady. Jako by vyzařovala něco, čeho se mi nedostávalo. Byly jsme stejné, ale ne docela.

To jediné, co nás odlišovalo, něco jako šarm, osobní kouzlo, specifický půvab, patřilo jí. Začala jsem ji nesnášet. No a do této krizové situace přišel Martin. Bylo nám sedmnáct a na sídliště se přistěhovala nová rodina, bydleli o dvě patra níž než my.

A tak jsme s Kamilou začaly potkával při cestách do školy a na nákup nebo do kina kluka, který vypadal jako z filmového plakátu. Jak myslíte, že to dopadlo?

Kde je Kamila?

Když se Kamila s tajemným úsměvem plížila večer ke dveřím, otec na ni vyštěkl: “Tak kampak? Už je fůra hodin.” Kamila, která neuměla lhát, slabým hláskem přiznala, že ji pozval do kina ten kluk, který se s rodiči přistěhoval do našeho vchodu.

Málem jsem omdlela! Tak už je to tady. Byla jsem do Martina tajně zamilovaná, a dopadlo to jako vždycky: zbláznil se do Kamily! Zamkla jsem se do koupelny a brečela tam.

Otec Kamilu nepustil na krok, oznámil jí, že do kina ji pustí jedině od pěti, nikoli od osmi. Tak brečela také. Potom onemocněla spálovou angínou a já jsem se dopustila odporného podvodu, asi uhodnete, jakého. Vydávala jsem se za ni.

Připadalo mi, že bude jednoduché obléknout se jako ona, tvířit se jako ona, flirtovat jako ona. A když jsem, úplně stejně jako ona, sbíhala ráno ze schodů a potkala Martina, povídá mi: “Ahoj Bětko, kde je Kamila?” vyléčilo mě to z optimismu. On nás hravě rozeznal!

Dlouhá cesta

O rok později jsem už se svým problémem tak válčila, že mě to donutilo vyhledat psycholožku. Řekla mi, že všechno se zlepší až ve chvíli, kdy přestanu sestru tak nesmyslně nenávidět.

Cesta k tomu byla dlouhá a složitá, a že jsem ji konečně ušla, jsem poznala v okamžiku, kdy jsme byly s Kamilou na tancovačce a mladík, který k nám zamířil, poprosil o tanec – mě! Pozval mě na skleničku vína a o několik dní později také do kina. I on nás dvě dokonale rozeznával, což se mu naštěstí daří dodnes.

Alžběta S. (51), Českolipsko