Nebyla jsem špatná máma, moje jediné dítě pro mě bylo vždy na prvním místě. Nevděk jsem si nezasloužila. Nezavolá mi ani na Štědrý den. Nikdy by mě nenapadlo, že budu ve stáří sama. Mám sice jen jediného syna, ale měli jsme spolu krásný vztah. Vdávala jsem se na svou dobu pozdě, ve třiceti. Nikdy jsem ani nezapochybovala, že Rudolf je ten pravý. Byli jsme šťastní. Nic nám nechybělo, ani ten

Franta byl velký tajnůstkář a zvláštní povaha. Až do mých šedesátin přicházel a odcházel z mého života, jak se mu zachtělo. A já ho milovala. I když jsme spolu žili od mládí, brali jsme se teprve v padesáti, předtím jsme se pořád rozcházeli. Franta tvrdil, že to žádné ženě nemůže udělat, aby si ji vzal. Brala jsem to jako vtip. On ale věděl, o čem mluví. Měla jsem ho ráda, jenže ty jeho tajnost

Člověk nemá nic přehánět, ani svou lásku k jediné barvě. Tak jsem si vypěstovala zbytečně problémy s ledvinami, revma a bronchitidu. Od dětství jsem byla bláznivě zamilovaná do zelené barvy, nosila jsem oblečení všech jejích odstínů, doplňky také v té barvě a obklopovala se zelení. Myslela jsem si, že je to barva léčivá, plná života. Jak jsem se ale posléze dozvěděla, bylo tomu naopak. Známí a 

Vánoční svátky jsem odjakživa nesnášela. Bláznivý shon, úklid, vaření a nakonec nucené dojímání u stromku nad často zbytečnými dárky. Ten rok se ale všechno změnilo… U nás doma byly svátky vždy ve znamení hádek. Rodičům to neklapalo, ale alespoň na Vánoce máma chtěla vytvořit iluzi dokonalé rodinky. Měsíc dopředu uklízela, pekla patnáct druhů cukroví, chystala výzdobu. A otec se pak mnohdy ani

Než babička zemřela, ukázala mi tajné místo. Po jejím odchodu jsem tam zavítala, abych mohla v klidu vzpomínat na společná léta. Vyrůstala jsem v rodině, kde jsme mezi sebou neměli dobré vztahy. Matka nešla pro ránu daleko. Otec se jí bál, a tak se snažil být doma co nejméně. Když mi bylo pět, nastěhovala se k nám babička z máminy strany. Od chvíle, co s námi žila, jsem se cítila bezpečněji. Na

Uražená ješitnost dokáže s chlapem pěkně zamávat a proměnit ho v pomstychtivého tvora. Už je to tu zase! Probudilo mě nepříjemné ťukání na zeď. Je neděle, šest hodin ráno, a soused zase něco „kutí“. Po celotýdenním frmolu jsem se těšila, že si trochu pospím. To bych ale nesměla mít za souseda Jaroslava. Jen při vyřčení toho jména se celá rozčílím. Vstávám a jdu si vařit kávu. Teď už určitě n

Nechápu, že syn dopustil, aby jeho děti ztratily domov a své bezpečí. Neodpustím mu, že přede mnou hrál divadlo. Moje dvě roztomilá vnoučátka, Adámek a Vilík, sedí způsobně u stolu a hrají Člověče, nezlob se! Je jim už dobře a tváří se spokojeně. Jsou v teple a dobře se najedli. Snacha domývá nádobí po obědě a vypadá to, že i ona se trochu zklidnila. Dokonce se na mě i usmála. A to je skoro záz

Na Adélku nikdy nezapomenu. Tvrdila mi, že mě dobře zná už hodně dávno. Že byla kdysi moje učitelka ve školce. Děti, zejména ty malé do pěti let, si údajně pamatují různé výjevy a zážitky ze svého předešlého života, které později zapomenou. Vzhledem k tomu, že pracuji v mateřské školce, jsem si za svou dvacetiletou práci vyslechla od malých dětí už řadu zajímavých vyprávění, která mě nutí k zam

Procházky pod noční oblohou, sladká slůvka o štěstí, které nás potkalo. Přesně takhle jsem si plánovala svou báječnou a ničím neposkvrněnou budoucnost. Seznámili jsme se s Davidem díky mé kamarádce a zároveň jeho sestřenici, za kterou jsem se jednou o prázdninách vydala na návštěvu. Právě jsem dokončila střední školu a chystala se na vysokou. Byla jsem zvyklá, že mi věci vycházely. Rodiče mne p

Každý rybník, jezero nebo řeka prý mají své strážce v podobě rusalek. Lidem, kteří jim pomohou, se prý mohou i ukázat! Když jsem tuhle příhodu někomu vyprávěla, vždycky si mysleli, že je to jen nějaký výmysl nebo pohádka. Jsem sice už starší paní, ale oči mi slouží pořád dobře. A to, co jsem před pěti lety spatřila u jednoho rybníka na jihu Čech, jsem viděla moc dobře. Potvrdil mi to pak ještě