Kdyby se táta dozvěděl, že chodím s Vencou, zešílel by vzteky. A kdyby se Václavův otec dopídil, že mě má jeho syn rád, zuřil by jako lev. Vyhledávali jsme na chodníku tmavá místa, co nejdál od rozzářených pouličních lamp. Jako kriminálníci! Musela jsem se smát. To není normální. Plížit se po návsi a rozhlížet se vytřeštěnýma očima, jestli někdo náhodou nekouká. Nesměli jsme do hospody, na auto

To světlo mě vyděsilo a utekla jsem. Později jsme ale zjistili, že nám na úrodě hodovali neznámí zloději. Podle sousedky nebyli z našeho světa. Chatu na Znojemsku jsem zdědila po své mamince. Jezdili jsme na ni pravidelně. A právě tam jsem jednoho dne zažila situa­ci, kterou jsem dlouho nemohla dostat z hlavy. Skoro celý den jsem se věnovala zahrádce a užívala si slunečného dne. Už se pomalu

Moc jsem té věštbě nevěřila, a dokonce se jí v mládí i smála. Potom mi ale začal osud šlapat na paty. Dodnes se toho zlověstného čísla děsím! Když mi bylo devatenáct let, zašly jsem s kamarádkou ke kartářce. Jen tak, ze zvědavosti, byl to prostě takový nápad, který dostane v mládí asi každý. Ta zvláštní žena, kartářka, přede mě rozložila karty a následně mě varovala, abych se v životě vyhýbala

Byl jsem v celém prostoru úplně sám. Tím jsem si byl jist. Když jsem posléze udělal fotky, čekalo mě na jedné z nich velké překvapení. Drobně mrholilo. Zašel jsem rychle do prostor koncentračního tábora Terezín. V tuto ranní dobu tu ještě nikdo nebyl. Ta samota byla mým požehnáním, protože jsem se obával skupin pokřikujících školáků. V podobných místech vždy cítím zvláštní vibrace. Jako by s

Když je člověk starý a ztratí partnera, může se začít cítit osamělý. Naštěstí jsem svého strýčka dokázala probudit zpátky do života. Člověk je někdy tak zahlcený prací a starostmi, že si ani nevšimne, že se jeho blízký začne měnit. To, že se můj strýc Emil po smrti své ženy změnil, jsme si hned nevšimli. Občas jsem mu přinesla buchty, kus kachny s knedlíkem a povídala si s ním. Nejdřív byl z

Vnuka jsem varovala, aby neriskoval setkání rodičů až během svého velkého dne. Tušila jsem, že tohle zkrátka nemůže dopadnout dobře. Když vnuk Jiřík se svou přítelkyní Kačenkou plánovali svatbu, zatoužil mít ve svůj velký den při sobě oba rodiče. Stejně jako Kačenka. Avšak její matka i otec byli pohodoví lidé, kteří se prý v životě nepohádali. To se rozhodně nedalo říct o mé dceři a jejím manže

Věřila jsem, že jednou k sobě najdu správného muže. Dva pokusy mi sice nevyšly, ten třetí ale zatím nemůže být lepší. Vdávat se ve dvaceti letech bylo romantické a naivní. Chystat další svatební šaty těsně před čtyřicítkou už bylo trošku bláznivé. Ale absolvovat to všechno znovu, potřetí, na prahu šedesátky, to už si klepali na čelo všichni moji blízcí. Měla jsem radost ze života „Zase tě

Kdysi dávno jsem se zamilovala do dvou mužů. Byla jsem mladá dívka, snad ne tak povrchní, jak si teď možná myslíte. Moje srdce bylo široké, a tak se tam oba pohodlně vešli. S Jirkou jsem se seznámila v jednu teplou srpnovou sobotu. Před prázdninami jsem odmaturovala, a právě jsem pomáhala tatínkovi sklízet z pole úrodu. Když tatínek naše políčko dosekal, svázali jsme obilí do snopů. Táta odjel

Myslela jsem, že je mojí nejlepší kamarádkou, a se vším se jí svěřovala. Po střední škole se naše cesty rozešly. Měla jsem radost, když mě vyhledala. Teď mě vydírá! Na střední škole se mi nedařilo. Holka z vesnice ve velkém městě. Neměla jsem kamarádky a krásy jsem zrovna také moc nepobrala. Ujala se mě Kamila. Seděla za mnou v lavici a byla to krasavice. Známosti střídala jako na běžícím páse.

S mojí jedinou dcerou jsme nikdy neměly ideální vztah, ani nevím proč. Musela jsem ale uznat, že odmala byla ve všem moc šikovná. Moje Markéta je prostě takový všeuměl. Je dobrá trochu v tom a trochu v onom. Umí trochu na klavír, trochu na kytaru, trochu tenis, trochu volejbal. Ale nic nedotáhla do konce, nebo tedy na nějakou lepší úroveň, ve které by dosáhla nějakých úspěchů. A mě to štve! Vžd