Můj partner o mně začal pochybovat… Myslela jsem si, že mě neprokoukne, ale teď se bojím, že si mě nevezme… S Adamem jsme se seznámili před pár lety. Oba jsme byli rozvedení a měli dospělé děti. Jeho syn žil už roky v zahraničí. Seznámili nás naši společní známí. Když mi ho kamarádka představovala, řekla, že si myslí, že budeme tvořit nádherný pár. A Adam se do mě opravdu zřejmě zamiloval na

Po odchodu dětí z domova se naše manželství rychle zhroutilo! S manželem jsme zapomněli na budoucnost a ta nás bohužel tvrdě dostihla. Dlouhá léta jsem žila v mylném domnění, že moje manželství je něčím, co je dáno jednou provždy. Neměli jsme s Richardem žádné problémy, nehádali jsme se, dokázali jsme vždycky najít kompromis. Nepotřebovali jsme být jeden druhému nevěrný a hledat jinde něco,

Když jsem se seznámila s Milanem, brala jsem ho jako kamaráda. Procházela jsem si tenkrát komplikovaným vztahem a Milan mi dělal takříkajíc vrbu. Tušila jsem, že se Milanovi líbím, a to se také rychle potvrdilo. Asi po čtvrt roce našich schůzek se mi vyznal. Byla to taková zvláštní situace, tak jsem to zahrála do autu a později dělala, že si nic pro množství vypitého alkoholu nepamatuji. Sch

Také někdy tajně posloucháte za zavřenými dveřmi? Radím vám, nedělejte to. Může se totiž snadno stát, že zaslechnete něco, co vám zle zkomplikuje celý další život. Když jsem byla vlastně ještě malá holka, sotva čtrnáctiletá, zaslechla jsem rozhovor, který jsem nikdy neměla slyšet. Ale znáte děvčata. Slídí po celém domě, jsou zvědavá a dychtivá. Zrovna jsem se v komoře v podkroví převlékala do m

Vždycky mi dělali čerta a Mikuláše. Svým dětem jsem o tom vyprávěla ráda, a pak najednou stáli ve dveřích. Vypadali jako v mých vzpomínkách. S rodiči jsem žila na venkově. Měli jsme domek na kraji vesnice, zatímco babička s dědou bydleli přímo na návsi u rybníka. Vždycky, když jsem šla ze školy, jsem se u nich zastavila, bylo to při cestě, a babička mě už vyhlížela. „Jen pojď, mám pro tebe n

Nebyla jsem špatná máma, moje jediné dítě pro mě bylo vždy na prvním místě. Nevděk jsem si nezasloužila. Nezavolá mi ani na Štědrý den. Nikdy by mě nenapadlo, že budu ve stáří sama. Mám sice jen jediného syna, ale měli jsme spolu krásný vztah. Vdávala jsem se na svou dobu pozdě, ve třiceti. Nikdy jsem ani nezapochybovala, že Rudolf je ten pravý. Byli jsme šťastní. Nic nám nechybělo, ani ten

Franta byl velký tajnůstkář a zvláštní povaha. Až do mých šedesátin přicházel a odcházel z mého života, jak se mu zachtělo. A já ho milovala. I když jsme spolu žili od mládí, brali jsme se teprve v padesáti, předtím jsme se pořád rozcházeli. Franta tvrdil, že to žádné ženě nemůže udělat, aby si ji vzal. Brala jsem to jako vtip. On ale věděl, o čem mluví. Měla jsem ho ráda, jenže ty jeho tajnost

Člověk nemá nic přehánět, ani svou lásku k jediné barvě. Tak jsem si vypěstovala zbytečně problémy s ledvinami, revma a bronchitidu. Od dětství jsem byla bláznivě zamilovaná do zelené barvy, nosila jsem oblečení všech jejích odstínů, doplňky také v té barvě a obklopovala se zelení. Myslela jsem si, že je to barva léčivá, plná života. Jak jsem se ale posléze dozvěděla, bylo tomu naopak. Známí a 

Vánoční svátky jsem odjakživa nesnášela. Bláznivý shon, úklid, vaření a nakonec nucené dojímání u stromku nad často zbytečnými dárky. Ten rok se ale všechno změnilo… U nás doma byly svátky vždy ve znamení hádek. Rodičům to neklapalo, ale alespoň na Vánoce máma chtěla vytvořit iluzi dokonalé rodinky. Měsíc dopředu uklízela, pekla patnáct druhů cukroví, chystala výzdobu. A otec se pak mnohdy ani

Než babička zemřela, ukázala mi tajné místo. Po jejím odchodu jsem tam zavítala, abych mohla v klidu vzpomínat na společná léta. Vyrůstala jsem v rodině, kde jsme mezi sebou neměli dobré vztahy. Matka nešla pro ránu daleko. Otec se jí bál, a tak se snažil být doma co nejméně. Když mi bylo pět, nastěhovala se k nám babička z máminy strany. Od chvíle, co s námi žila, jsem se cítila bezpečněji. Na