Vím, že jsou věci, které se nedají odpustit a zapomenout. Ale moc bych si to přála. Moc by se mi ulevilo. Je mi tak strašně smutno, že se to vůbec ani nedá vypovědět. Sedím tu celé hodiny úplně sama. Povídat si můžu jedině s rádiem a televizí. Sama v bytě, kde jsme kdysi, celá naše rodina, byli šťastní. Vidím tu své rodiče, jak přicházejí z práce domů, svou věčně se hihňající mladší sestru. A p

I když se staráte o své blízké co nejlépe, uchránit je od všeho nedokážete. Patrik byl takový případ. Vím, jak moje sestra Petra trpí, a mám o ni velký strach. Jak strašlivé je přežít smrt vlastního dítěte, to si lze jen těžko představit. Jenže to, že tu Patrik už není, je především jeho vina. Neměl se dát zlákat snadným výdělkem. Měli se přece s Líbou a dětmi dobře. Navíc jim moje sestra vždy

Tchyně a tchán mi dali najevo, že jsem pod jejich úroveň. Chovali se hrozně, došla jsem k názoru, že jsou zlí a že udělám líp, když se od nich raději odstřihnu. S tchyní a tchánem jsem se nestýkala. Nebyl to můj styl, přála jsem si navázat s nimi ty nejlepší vztahy, ale otočili se ke mně zády jednou provždy. Pomlouvali mě a útočili na mě od chvíle, kdy mě poznali. Představovali si pro syna jino

Po prázdninách přišla Jitka do školy vyhublá na kost. Dělo se s ní něco zlého. Přemýšlela jsem, jak ji z toho průšvihu dostat. Byly jsme nejlepší kamarádky, znaly jsme se odmalička z činžáku a chodily jsme spolu na základku i na gympl. Bylo to takové přátelství, že jsem byla přesvědčena, že nás nic nerozdělí, ani smrt. A dokonce ani žádný chlap ne. Jak se člověk mýlí… Hned na začátku školního r

Ke spánku jsme se s přítelem uložili pod zříceninou. V noci se objevila žena, která mě chtěla probodnout jehlicí. Zachránil mě velký, černý pes. S manželem jsme vždycky rádi vyhledávali málo známá místa, která byla zajímavá historicky a opředená pověstmi. Jedním z těch, které na nás zanechaly nezapomenutelný dojem, je zřícenina hradu Pořešín nedaleko Českého Krumlova. Hrad nepamatuje pouze r

Rád jsem se procházel kolem řeky a fotografoval. Jednoho dne se mi ale na snímku objevil most, který ne­existoval. Na něm jsem stál já. A ne sám... Nadechl jsem se a ukončil přednášku slovy: „Za minulost se stydíme a budoucnosti se bojíme. Žijme proto přítomným okamžikem!“ Aulou to zašumělo a ozval se potlesk. Žil jsem jako vysokoškolský pedagog tehdy víceméně jen svou prací, docela sám. Můj

S mojí mámou jsem musela každé Velikonoce jet k její sestře na Uherskohradišťsko. Nenechala si ten zvyk nikdy rozmluvit. Z návštěvy u tety jsem jako mladá holka tenkrát zrovna nadšená nebyla. Na jižní Moravě se svátky jara a s nimi spojené tradice dodržují více než v Čechách, věděla jsem tedy, že několikanásobný výprask pomlázkou mě nemine.Tetin domek byl třetí od konce vesnice, takže místní ko

Do Podkrkonoší jsme se tehdy přestěhovali s velkým nadšením. To městečko bylo hezké, lidé vesměs milí a ta krásná, čistá příroda... Jenomže jeden člověk zničil úplně všechno. Hezké náměstí, čerstvě zrekonstruovaná radnice, poblíž stará kašna, v podloubí domů obchůdky, samozřejmě hospoda... Zamiloval jsem si to místo hned, Jarka vzápětí. Mám zaměstnání, které mi dovolí pracovat z domova a do Pra

Jsem z toho nesvá, protože jsem už slyšela o různých nehodách. Se svým přítelem jezdí vnučka po silnici jako dva zamilovaní blázni! Doufala jsem, že můj syn a snacha vnučce nic takového nekoupí a že jí rozmluví, aby si to ďábelské prkýnko neosedlala. Když ale před několika měsíci na takové koloběžce přijela ke mně, srdce se mi zastavilo hrůzou. Když jsem se jí snažila domluvit, smála se mi.

Uviděla jsem je vyhozené v popelnici a řekla jsem si, že je někomu věnuji. Mezi stránkami se ale skrýval hotový poklad. Jsem z knihovnické rodiny, knihovník byl můj dědeček a maminka taky. Bylo to sice platově podhodnocené povolání, zato ale nádherné. Ráda jsem jako dítě trávila volný čas u dědečka v malé knihovně. Není tedy divu, že jsem si ke knihám vybudovala krásný vztah. Je to láska