Můj táta byl úplně jiný, než máma tvrdila. Vylíčila ho jako nějakého padoucha, ale to nebyla pravda. Táta mě měl rád. Rodiče se rozvedli, když jsem byla ještě malá. Příliš jsem si na tátu nepamatovala, nevídali jsme se, zmizel někam na Slovensko, pak zřejmě ještě dál. Máma na něj nadávala, co mně paměť sahá. „Ani pohled ti nepošle,“ naříkala. „Ani dárek k narozeninám. To že je táta? Jako bys

Jsou prý nejčastějším působištěm přízraků, nebo dokonce paranormálních jevů. Jako mladá jsem se tomu smála, ale dnes už dobře vím, že pohádky zkrátka nelžou. Myslela jsem si, že babička přehání, když mi kdysi vyprávěla děsivé příběhy, jak mlýny obývají vodníci, čerti a další bytosti, které neudělají člověku nic dobrého. Jako dítě jsem jí naslouchala s hrůzou, ale pak v dospělosti mě strachy pře

Nastalo těžké období mého života, kdy se mi hroutilo zdraví i manželství. Jen zázrakem jsem to tehdy zvládla. Byla jsem mladá maminka, porod byl těžký a já se z něj dlouho vzpamatovávala. Z mateřství jsem byla vyděšená. Ta nová role, plná zodpovědnosti a strachu, mě děsila. Navíc jsme s manželem neměli kde bydlet, tak nám mí rodiče umožnili žít v malém pokojíku v jejich domě na kraji vesnice.

Byl jsem kluk v pubertě a chtěl jsem ten den všechny vyděsit svou dokonalou maskou. Málem jsem na to ale krutě doplatil. Laboratoř forenzní antropologie byla ve třetím patře. Tam pracovala moje máma. Odhalovala zločince, vrahy, násilníky a zloděje pomocí mikroskopu, do kterého mi vždy dovolila nahlédnout. Trochu mi vadilo, že nepotřebovala ani revolver ani jiné zbraně. Zbraní jí byl právě mi

Možná jsem tak moc chtěla mít toho chlapa za muže, že jsem i proto samu sebe přesvědčovala, že se koní vlastně nebojím. Lež se mi vymstila. Mám z koní strach, přiznávám. Ano, teď už to naplno přiznávám sobě i každému, kdo se na to zeptá. Jenomže Davidovi jsem při našem seznámení zalhala. „Líbí se mi koně,“ řekla jsem, když mi položil přímou otázku, aby věděl, jak jsem na tom se vztahem k těmhle

Láska je mocná léčitelka. Když nad naší Haničkou všichni zlomili hůl, vzala jsem si ji do péče já. Dnes je šťastná a já za ní jezdím na její farmu. Nemoc se vždy objeví najednou a nečekaně. Stejně, jako se to stalo mé vnučce Haničce. Byla v pubertě, když se u ní začala projevovat psychická nemoc, která ji nakonec dovedla až do léčebny. Jako malá bývala spíše tichá, klidná, neuměla se projevovat

Nechápala jsem, proč přepadená žena nevypovídá. Pak jsem si to ale prožila na vlastní kůži. Pozdě jsem poznala, jaká byla chyba, že jsem to nehlásila. Očekávala jsem takovou zkušenost v mládí, když jsem byla hezká a chlapi se mi lepili na paty. Mně se to ale přihodilo, když už mi bylo téměř šedesát. Šla jsem domů po odpolední směně. Když jsem vstoupila do našeho domu a zavřely se za mnou dom

Byla jsem vždycky toho názoru, že žena si musí chlapa vychovat a předělat k obrazu svému. Chvíli se mi to dařilo, poté jsem ale přestřelila. S Jindrou jsem strávila dva roky. Nebyl to žádný krasavec, nebyl ani bohatý, byl úplně obyčejný. Vlastně jsem ho původně nechtěla. Jeho rodina byli burani z vesnice. Hned po první návštěvě u nich jsem mu řekla svůj názor. Někteří jeho přátelé byli hrozn

Po tolika letech už bylo naše soužití bez vášně. Žili jsme spolu ze zvyku a zapomněli na své přednosti. Až najednou přišla událost, která probudila můj obdiv k muži. Tehdy byla zima otravná. Stejně jako naše manželství. Dlouhé, unylé, bez života a nových situací. Děti už byly dávno dospělé. Netrpělivě jsme s mužem vyhlíželi sluníčko a těšili se na jaro, až vyrazíme na chatičku. Na čerstvý vzduc

Tolik vtípků a poznámek na blondýny jsem už zažila, že je snad ani pořádně nevnímám. Nechává mě to klidnou. Jedině tak všechny smíšky potupím. Jako malá jsem si každou zmínku o hloupé nebo blbé blondýně brala strašně moc k srdci. Maminka mi to rozmlouvala, říkávala mi, že to je jenom závist, ale říkejte to malé holce, která ze všeho nejvíc chtěla vlasy havraní, aby se podobala ostatním. Přiš