Možná jsem tak moc chtěla mít toho chlapa za muže, že jsem i proto samu sebe přesvědčovala, že se koní vlastně nebojím. Lež se mi vymstila. Mám z koní strach, přiznávám. Ano, teď už to naplno přiznávám sobě i každému, kdo se na to zeptá. Jenomže Davidovi jsem při našem seznámení zalhala. „Líbí se mi koně,“ řekla jsem, když mi položil přímou otázku, aby věděl, jak jsem na tom se vztahem k těmhle

Láska je mocná léčitelka. Když nad naší Haničkou všichni zlomili hůl, vzala jsem si ji do péče já. Dnes je šťastná a já za ní jezdím na její farmu. Nemoc se vždy objeví najednou a nečekaně. Stejně, jako se to stalo mé vnučce Haničce. Byla v pubertě, když se u ní začala projevovat psychická nemoc, která ji nakonec dovedla až do léčebny. Jako malá bývala spíše tichá, klidná, neuměla se projevovat

Nechápala jsem, proč přepadená žena nevypovídá. Pak jsem si to ale prožila na vlastní kůži. Pozdě jsem poznala, jaká byla chyba, že jsem to nehlásila. Očekávala jsem takovou zkušenost v mládí, když jsem byla hezká a chlapi se mi lepili na paty. Mně se to ale přihodilo, když už mi bylo téměř šedesát. Šla jsem domů po odpolední směně. Když jsem vstoupila do našeho domu a zavřely se za mnou dom

Byla jsem vždycky toho názoru, že žena si musí chlapa vychovat a předělat k obrazu svému. Chvíli se mi to dařilo, poté jsem ale přestřelila. S Jindrou jsem strávila dva roky. Nebyl to žádný krasavec, nebyl ani bohatý, byl úplně obyčejný. Vlastně jsem ho původně nechtěla. Jeho rodina byli burani z vesnice. Hned po první návštěvě u nich jsem mu řekla svůj názor. Někteří jeho přátelé byli hrozn

Po tolika letech už bylo naše soužití bez vášně. Žili jsme spolu ze zvyku a zapomněli na své přednosti. Až najednou přišla událost, která probudila můj obdiv k muži. Tehdy byla zima otravná. Stejně jako naše manželství. Dlouhé, unylé, bez života a nových situací. Děti už byly dávno dospělé. Netrpělivě jsme s mužem vyhlíželi sluníčko a těšili se na jaro, až vyrazíme na chatičku. Na čerstvý vzduc

Tolik vtípků a poznámek na blondýny jsem už zažila, že je snad ani pořádně nevnímám. Nechává mě to klidnou. Jedině tak všechny smíšky potupím. Jako malá jsem si každou zmínku o hloupé nebo blbé blondýně brala strašně moc k srdci. Maminka mi to rozmlouvala, říkávala mi, že to je jenom závist, ale říkejte to malé holce, která ze všeho nejvíc chtěla vlasy havraní, aby se podobala ostatním. Přiš

Poté, co jsem ovdověla a onemocněla, jsem nedoufala, že mě ještě něco pěkného potká. Naštěstí jsem se spletla. Prožila jsem dlouhé a šťastné manželství, které trvalo téměř třicet let. Měli jsme dva syny, kteří postupně odešli z domova a oženili se, ale stále s námi byli v kontaktu. Zákeřná nemoc mi vzala muže Ovdověla jsem, když mi bylo padesát tři let. Zákeřná nemoc postupovala rychle, o

Seděla jsem ve vlaku a sledovala, jak se neznámá krajina ubíhající za okny začíná přetvářet v povědomou, až nakonec dobře známou. Byly to hory a kopce, na které jsem se dívala prvních osmnáct let mého života. Hory a kopce, které mi oznamovaly, že se po dlouhých letech vracím do rodného kraje. Slunce se sklánělo k obzoru a vrcholky kopců mizely za narůžovělou mlhou. Při tom pohledu mě teskně píc

Moje dětství nebylo zrovna šťastné. Otec se rád napil, maminku několikrát i uhodil. Rozvedli se, když mi bylo patnáct. Já se vdávala už ve dvaceti. Bohužel jsem si manžela vybrala přesně podle otce. Což jsem pochopitelně v té době nevěděla a nechápala… Ale ve své touze po rodině, kterou jsem si vysnila a kterou jsem vlastně nikdy neměla, jsem skočila po prvním, který mě chtěl! S Petrem jsme se

Do vedlejšího bytu se přestěhovala prima sousedka s dcerou. Hned jsme si padly do oka i přes desetiletý věkový rozdíl. V té době mě už docela zrazovalo zdraví, a tak mi občas chyběla má obvyklá síla. Bohužel akční nálada mě neopouštěla, tak jsem doma stále něco kutila. Ivu bavila má kreativita, a tak mi občas ráda pomohla se stěhováním těžkých věcí, už jen proto, že jsme si u toho popovídaly.