Je to už mnoho let, ale já na to nemůžu pořád zapomenout. Nezapomenu asi nikdy. A hlavně nedokážu odpustit. Bylo mi devatenáct, když nám bratr Josef přivedl ukázat svou dívku Milenu. Byla jen o tři roky starší a hned jsme se dost skamarádili. To ona mě naučila dobře se oblékat, líčit se, nebát se lidí a věřit si. Než jsem Milenu poznala, byla jsem dost plachá, taková šedá myška bez sebedůvěry a

Teprve až v té podhorské vesničce se mi osud rozhodl ukázat laskavější tvář. Předtím jsem znala jen ústrky a trápení. Táta byl politický vězeň, zemřel po tříletém pobytu v kriminále, maminka se utrápila, odešla krátce po něm. Mladší sestřičku adoptovali bezdětní manželé, já však byla v pubertě a nikdo mě nechtěl. Skončila jsem v dětském domově, na nějž mám ty nejhorší vzpomínky, ponižovali m

Podivný africký šperk z bazaru a staré fotky ve mně vzbudily vzpomínky na mého černošského bratra a kmen, kde jsem žila. Jako vesnické dítě jsem byla úplně posedlá tím, když dědeček shrabal seno do vysoké hromady. Neskákala jsem na ni jako jiné děti, já jsem se podhrabala dovnitř jako by to byl nějaký příbytek. Když mě nemo­hla maminka najít, bylo jasné, že jsem zahrabaná na seníku. Nikdo ne

Byla sváteční večeře a mně se náhle zatočila hlava. Musela jsem se projít, abych ten divný stav rozchodila. Od té chvíle nemohu spát a zdají se mi podivné sny. Vše začalo u nedělní večeře. Naše rodina má pevně zakotveno, že v tuto dobu musejí být všichni u stolu. Jí se společně a debatuje se nad dalším týdnem. S narůstajícím věkem dceři připadal tento rituál směšný, ale já lpěla na rodinných tr

Opakoval se mi několikrát. Sen, v němž se rvali dva kohouti. Snář nabízel dva zcela různé výklady a já jsem se nervózně připravovala na nejhorší. Když se mi zdál ten bláznivý sen poprvé, myslela jsem si, že na mě tak mocně zapůsobil pobyt na venkově, na malém statku, kde byla malá zoo domácích zvířat. Ubytovali jsme se tam kvůli dětem, aby se potěšily se zvířátky. Já na tyhle vesnické radová

Moje babička byla kouzelná bytost s velkým srdcem a otevřenou náručí. Zklamala jsem ji ve chvíli, kdy mě nejvíc potřebovala... Celý život bydlela na venkově v malém domku. Byla vždy usměvavá, říkala nám ,,koťátka“, napekla spoustu dobrot a hrála si s námi. Také pro nás vymýšlela výpravy za pokladem. S babičkou zkrátka nebyla nuda. Ale jak jsme dospívali, návštěvy u ní se časem smrskly jen na je

Nikdy už nebudu posuzovat druhé lidi, když sama nevím, jak bych se v danou chvíli chovala. Stydím se za to, co jsem v panické hrůze byla schopna udělat. Vždycky jsem si svým řidičským uměním byla jistá. Když jsem sledovala v televizi zprávy o tom, jak lidé reagovali při nehodě panicky, nebo dokonce ujeli, nedokázala jsem takové jednání pochopit. Odsuzovala jsem je. Až se nakonec přesně tohle st

Moje trauma z dětství bylo tak silné, že jsem si nikdy nedokázala založit rodinu a být šťastná. Dnes jsem kvůli tomu sama, jen se svými psy. Byla jsem dítě panovačné, necitlivé ženy a ustrašeného slabocha, který chtěl mít klid. Matka mě, jak to jen šlo, vozila ke svým rodičům na vesnici. Babička byla tichá žena, která byla vychována k poslušnosti svému muži. Děda, před kterým se třásla nejen

S Jardou to nebyla láska na první pohled, sbližovali jsme se dlouho a nešlo nám to. Vlastně se to učíme celý život. Jarda byl kamarád jednoho z mých kolegů z práce, občas se u něho v naší kanceláři zastavil, aby si popovídal, anebo ho vytáhl na pivo. No a časem chodil spíš za mnou než za kámošem. Jednoho dne mi pošeptal tak, aby to nikdo neslyšel – ale slyšeli to všichni – že by mě rád pozva

Vždycky jsem věřila, že láska dokáže vyléčit cokoliv. Když se dostala moje vnučka do problémů a lékaři nad ní lámali hůl, vzala jsem si ji do péče já. Krátce po základní škole se u mé vnučky projevila psychická nemoc, která ji dovedla až do léčebny. Vždycky se cítila být jiná. Byla příliš introvertní, jakoby v křeči, neuměla se projevovat před lidmi. Ale když si dala panáka, byla hned někým jin