Cesta do Thajska byla pro mě i manžela velkým překvapením. Zjistila jsem tam, že jsem byla v minulém životě orientální tanečnicí. Když jsem poprvé četla o minulých životech, ta myšlenka se mi zalíbila. Komu taky ne, že? Nic zvláštního jsem nepociťovala Když jsem pak cestovala po naší zemi a po Evropě, dobře jsem se rozhlížela kolem sebe a nastavovala svou duši, aby mi prozradila, jestli j

Před několika lety jsem prožila těžké fyzické utrpení. V době, kdy jsem jásala, že ho mám za sebou, přišla ovšem další hrozba. Nejspíš každý, kdo prodělal vážnou nemoc jako před několika roky já, ví, jak se v takové situaci změní pohled člověka na život a na svět. Několik měsíců nebylo jisté, jestli budu žít, z toho jsem část času strávila v bezvědomí, mimo tento svět. A kdo ví, možná jsem tím

Nikdo nevěděl, kde se tam ten dárek vzal. Najednou ležel mezi ostatními a patřil mně a mamince. Přinesl nám štěstí a radost. Za dveřmi byl Štědrý večer. Pod stromečkem se už tetelily dárky. Pro děti jich bylo dost, jen já a manžel spolu s mou starou maminkou jsme se uskromnili jako vždy. Nejstarší Terezka začala rozdávat. Přede mnou přistály tři dárky, bylo jasné, že jeden z nich je od manžela,

Jsou nějaké hranice přátelství a sebeobětování? Pořád hledám odpověď. Protože ať se snažím, jak chci, výsledek je katastrofální. Manžel už zase vztekle mlátí do nočního stolku. Když k němu ale přiběhnu, nedokáže mi říct, co se mu děje, co potřebuje. Jen mi zase sprostě nadává. Hrníček s džusem, který jsem mu přinesla, vztekle hodí na zem. Kupodivu se nerozbil. Já ale už opravdu dál nemůžu. I  k

Vím, že jsou věci, které se nedají odpustit a zapomenout. Ale moc bych si to přála. Moc by se mi ulevilo. Je mi tak strašně smutno, že se to vůbec ani nedá vypovědět. Sedím tu celé hodiny úplně sama. Povídat si můžu jedině s rádiem a televizí. Sama v bytě, kde jsme kdysi, celá naše rodina, byli šťastní. Vidím tu své rodiče, jak přicházejí z práce domů, svou věčně se hihňající mladší sestru. A p

I když se staráte o své blízké co nejlépe, uchránit je od všeho nedokážete. Patrik byl takový případ. Vím, jak moje sestra Petra trpí, a mám o ni velký strach. Jak strašlivé je přežít smrt vlastního dítěte, to si lze jen těžko představit. Jenže to, že tu Patrik už není, je především jeho vina. Neměl se dát zlákat snadným výdělkem. Měli se přece s Líbou a dětmi dobře. Navíc jim moje sestra vždy

Tchyně a tchán mi dali najevo, že jsem pod jejich úroveň. Chovali se hrozně, došla jsem k názoru, že jsou zlí a že udělám líp, když se od nich raději odstřihnu. S tchyní a tchánem jsem se nestýkala. Nebyl to můj styl, přála jsem si navázat s nimi ty nejlepší vztahy, ale otočili se ke mně zády jednou provždy. Pomlouvali mě a útočili na mě od chvíle, kdy mě poznali. Představovali si pro syna jino

Po prázdninách přišla Jitka do školy vyhublá na kost. Dělo se s ní něco zlého. Přemýšlela jsem, jak ji z toho průšvihu dostat. Byly jsme nejlepší kamarádky, znaly jsme se odmalička z činžáku a chodily jsme spolu na základku i na gympl. Bylo to takové přátelství, že jsem byla přesvědčena, že nás nic nerozdělí, ani smrt. A dokonce ani žádný chlap ne. Jak se člověk mýlí… Hned na začátku školního r

Ke spánku jsme se s přítelem uložili pod zříceninou. V noci se objevila žena, která mě chtěla probodnout jehlicí. Zachránil mě velký, černý pes. S manželem jsme vždycky rádi vyhledávali málo známá místa, která byla zajímavá historicky a opředená pověstmi. Jedním z těch, které na nás zanechaly nezapomenutelný dojem, je zřícenina hradu Pořešín nedaleko Českého Krumlova. Hrad nepamatuje pouze r

Rád jsem se procházel kolem řeky a fotografoval. Jednoho dne se mi ale na snímku objevil most, který ne­existoval. Na něm jsem stál já. A ne sám... Nadechl jsem se a ukončil přednášku slovy: „Za minulost se stydíme a budoucnosti se bojíme. Žijme proto přítomným okamžikem!“ Aulou to zašumělo a ozval se potlesk. Žil jsem jako vysokoškolský pedagog tehdy víceméně jen svou prací, docela sám. Můj