Babičku jsem navštěvovala v domově pro seniory až do její smrti. Když zemřela, zůstalo mi po ní staré klasické pero. Babička žila dlouhá léta v domě s pečovatelskou službou a svoje poslední roky už strávila vsedě koukáním do zahrady. Pravidelně jsme ji navštěvovali, přestože nás moc nevnímala. Já jí česala vlasy, máma četla noviny a brácha pak pouštěl hudbu. Zkrátka jsme jí dělali společnost. B

Odmala jsem dobrodruh tělem i duší. Před lety se mi ale během jednoho výletu lesem přihodilo něco strašidelného. Není radno vydávat se do lesa, na pochod nebo na cestu sama. Rozhodně se to nedoporučuje z mnoha důvodů. Co kdyby vás přepadla náhlá nevolnost? Ale že by hrozily čarodějné kejkle nebo duchové, to si myslí málokdo. Spíš asi nikdo. Moje poslední procházka do lesa v místech, kde jsem ne

Jakmile napadne první sníh, v hlavě se mi začíná ozývat tajemný hlas. Volá mě do lesa, který se mi možná jednou stane osudným. Můj příběh je natolik neobvyklý, že když ho někomu vyprávím, zdráhá se mi uvěřit. Jako malá holka jsem neměla moc ráda zimu. Nevadilo mi, že se ochladí a mrzne. Nesnášela jsem sníh. Když začal padat, všechny děti se mohly zbláznit. Dováděly na svahu, stavěly sněhuláky a

Byla jsem přepracovaná a unavená. Jednoho dne mě dostihla lehká mrtvice. Po čase od té příhody jsem začala slyšet hlasy. Donedávna jsem žila celkem normální život. Máme s Pavlem dvě děti, které jsou dnes už dospělé. Vlastně už jsme s manželem prarodiči. Mohla bych žít normálně, nebýt jedné zásadní změny, která mi nabourala mysl. Pořád v jednom kole Živím se jako mzdová účetní a konec měsí

Znáte to, když se vám zdá opakovaně jeden a ten samý sen, jenže nevíte, co to znamená a jestli se to stane? Tak přesně to se mi nějakou dobu dělo. Měla jsem stále stejný sen, ve kterém se topí můj tříletý syn Honzík. Když se mi zdál poprvé, vstala jsem celá zpocená. Hned jsem šla k němu do pokoje a zkontrolovala, jestli je v pořádku. Sen byl velmi živý, až bych řekla, že je to realita. Horké

Pokaždé, když jsme s dcerkou na to místo došly, si zacpala uši a chtěla pryč. Rozhodla jsem se zjistit, co se tam kdysi stalo. Když byly naší dceři Natálce tři roky, chodily jsme společně každý den na procházku do blízkého lesoparku. Kdykoliv jsme tam byly, tak mi dcerka říkala, že nechce jít na místo, kde slyší křičet lidi. Pochopila jsem, že má moje dcera nadpřirozené schopnosti. Hodná, ve

Byli jsme rodina sedláků, kteří obraceli každou korunu. Pak nám vstoupila do života vnučka Adélka, která nám ukázala jiný pohled na život. Dělá z nás lepší lidi. Byli jsme rodina typických sedláků. I během minulého režimu jsme měli velkou zahradu, políčko i sad, kde jsme se snažili pěstovat všechno, co se tehdy dalo, a také chlév se zvířaty a obrovskou stodolu. I když jsme na tom nebyli finančn

Ten starý strom stále stojí u našeho domu. V dětství jsem si k němu našel zvláštní vztah, když mi pomohl překonat rychle ošklivou nemoc. Stála v blízkosti našeho domu. Větvemi se skoro dotýkala stěny stavení. Více jak stoletá hrušeň byla podivným stromem. Kdysi dávno do ní uhodil blesk a polovinu jejího objemného těla spálil. Druhá polovina stromu však rostla dál, větve vyhnala do pučících pupe

Tu zříceninu mám v paměti od dětství. Často kolem ní jezdím a vždycky si vzpomenu na ten zvláštní příběh. Viděla jsem snad hradní paní? Poblíž hradu Rabí měla chatu teta, maminky sestra, často jsme za ní jezdili na návštěvu. Bylo to oblíbené místo mého dětství. Teta měla dceru Líbu přibližně v mém věku, byly jsme skvělé kamarádky, a to nám zůstalo doteď. Samozřejmě jsme často vyráželi na výlety

Ten kámen je legendární životabudič. Zejména starší lidé by jej měli nosit, umí údajně přinášet radost ze života a dodávat životní sílu. Říkala jsem si už jako mladá holka, proč moje babička tak lpí na špercích s červenými kameny. Na ruce nosila velký zlatý prsten s rudými kamínky a ve šperkovnici měla z takových kamínků i náhrdelník a náušnice. Byla přesvědčená, že jí ty rudé kameny dodávají s