I když moje maminka většinu života prožila ve městě, vždy vzpomínala na venkov, kde prožila dětství a mládí. Chyběla jí hlavně zahrádka. Maminka ráda vzpomínala na dětství a mládí v malé vesničce na Vysočině, kde měli její rodiče dům a mnoho zvířat. Na vesnici to milovala. Našla si ale kluka z města, mého tátu Josefa, a po svatbě se za ním přestěhovala. Získali městský byt na sídlišti. Za ba

Nevím, proč jsem byla tak pyšná na svého o dost mladšího manžela. Žádné velké východy z tohoto svazku neplynuly. Jen mě zneužíval a kritizoval. Byl sice moc hezký, zároveň ale také líný a kritický. Neustále mi předhazoval každou novou vrásku a další kilo navíc. Rozdíl skoro deseti let byl prostě na nás znát. Růžové brýle a zamilovanost mi všek znemožňovaly vidět, jak se věci mají. Hloupá záp

Myslela jsem, že mi ta žena chce pomoct něco dokázat. Bylo mi jasné, že to nebude zadarmo, ale nenapadlo mě, že mě chce okrást. Denisou jsme se poznaly teprve před několika lety na jednom designovém jarmarku. Já jsem tam měla malý stolek s keramikou, kterou jsem vyráběla hlavně pro radost, a ona se u něj zastavila. Takových tam ten den prošlo plno, ale ona jediná se zajímala. Kladla mi plno otá

I v pozdním věku jsem se dokázala bláznivě zamilovat. Ten cit mě úplně pohltil. Postupně jsem se zamotávala do svých lží a výmyslů. Jsem racionální člověk a ani v mládí jsem nikdy z lásky nedělala hlouposti. S manželem jsme měli vyrovnané manželství, ale už dávno to nefungovalo po milostné stránce. Nežili jsme spolu, ale vedle sebe. Nevěřila jsem, že by mě někdy mohla potkat bláznivá zamilovano

V pubertě mi rodiče strašně lezli na nervy. To byly pořád jenom samé zákazy a příkazy, tam nechoď, tohle nedělej. Byla jsem jako vězeň. Když jsem chodila na základku, v módě byly památníčky, takové zápisníky v ozdobných deskách, kam si děti kreslily a psaly. Nejvíc se mi líbilo, když mi tam někdo nakreslil krásný obrázek. Trošku mě zklamala babička, která mi tam napsala jen jedinou větu: „Ne

Beze stopy zmizely. Přes dva měsíce se neobjevily. Už jsem naše kočičky oplakala, jejich věci rozprodala. Kočky se ale za několik týdnů vrátily a očividně nestrádaly. Staří Egypťané věřili, že kočky hlídají bránu do podsvětí. Egyptští kněží z výrazu kočičích očí dokonce věštili. Každopádně jsou kočky zvířata tajemná. V naší rodině jsme měli kočky vždycky. Ovšem mně se kočičky přemnožily, než js

Osud si s námi pohrává, kdykoli se mu zachce. To, co bylo včera, nemusí být dnes. A tak tomu je i s naším zdravím. Problémy přišly náhle! Po šedesátce jsem byla stále energická ženská, která neměla žádné vážnější problémy. Byla jsem hrdá na to, že neberu žádné prášky, jezdím na kole a mám permanentku na plavání do bazénu. Stejně na tom byl i můj muž, dokonce jsme měli partičku, se kterou jsme c

Do nemocniční čekárny jsem přišla o něco dřív. Byla tam jen jedna žena. A toto setkání mi změnilo život. Sedla jsem si naproti ní. Krátce jsme se na sebe usmály a každá se začetla do svého časopisu. Od první chvíle jsem měla zvláštní pocit. Ta žena mi byla něčím povědomá. Nebylo to tím, že bych ji znala, spíš jsem měla dojem, jako bych se dívala na někoho, koho jsem už někdy dávno potkala. N

Když mi přišla pozvánka na padesáté výročí maturity, několik dní ležela na stole. Pořád jsem přemýšlela, jestli tam vůbec chci jít. Se spolužáky jsme se moc nescházeli. Nebyl čas a hlavně nikdo nechtěl být iniciativní. Jenže pak tu bylo kulaté výročí, 50 let. A to se holky chopily příležitosti a uspořádaly sraz. Když mi přišlo pozvání, znejistěla jsem. V hlavě jsem se okamžitě vrátila do mýc

Celý život jsem si vystačila sama. Až vážná nemoc mi ukázala, že největším bohatstvím nejsou peníze ani vlastní byt, ale člověk, který je ochotný podat pomocnou ruku. Vždycky jsem byla spíš samotářka. Nepotřebovala jsem kolem sebe partu kamarádek ani partnera. Stačily mi knihy, práce a hlavně klid. Hned po studiích jsem odešla z rodného města, protože jsem nechtěla žít tam, kde každý ví o každé