Když mi přišla pozvánka na padesáté výročí maturity, několik dní ležela na stole. Pořád jsem přemýšlela, jestli tam vůbec chci jít. Se spolužáky jsme se moc nescházeli. Nebyl čas a hlavně nikdo nechtěl být iniciativní. Jenže pak tu bylo kulaté výročí, 50 let. A to se holky chopily příležitosti a uspořádaly sraz. Když mi přišlo pozvání, znejistěla jsem. V hlavě jsem se okamžitě vrátila do mýc

Celý život jsem si vystačila sama. Až vážná nemoc mi ukázala, že největším bohatstvím nejsou peníze ani vlastní byt, ale člověk, který je ochotný podat pomocnou ruku. Vždycky jsem byla spíš samotářka. Nepotřebovala jsem kolem sebe partu kamarádek ani partnera. Stačily mi knihy, práce a hlavně klid. Hned po studiích jsem odešla z rodného města, protože jsem nechtěla žít tam, kde každý ví o každé

Na to, že o mě opačné pohlaví má zájem, jsem byla zvyklá. Jen jsem nějak nepočítala s tím, že to jednou skončí a já zůstanu úplně sama. Když mi bylo dvacet, rychle jsem zjistila, že se svět usmívá mnohem víc na hezké ženy. Muži mi nosili květiny, zvali mě na večeře a ochotně řešili problémy, se kterými se jiné musely trápit samy. Neříkám, že jsem toho cíleně zneužívala, ale brzy jsem si zvykla,

Manžela mám úžasného a děti taky. Žila jsem šťastný život. Všichni mě zahrnovali láskou. Nemohla jsem jim říct tu smutnou zprávu. Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Lékař v nemocnici mi s vážnou tváří oznamoval, že mám nádor. Věděla jsem, jak moc tou zprávou ublížím těm, kteří mě milují. Netrápila jsem se tolik svou nemocí, jako tím, jak moc budou trpět moji blízcí. Několik dnů jsem ne

Moje dětství bylo těžké. Naše maminka zemřela. Táta byl despota. Jedinou mojí spřízněnou duší se stal toulavý pejsek Bobi. Doma jsem jako dítě měla peklo. Maminka zemřela, když jsem byla ještě malá. Otec hodně pil a často dokázal propít skoro celou výplatu. Čtyři roky jsem chodila do školy u nás na vesnici. Měli mě tam rádi, protože se tam všichni znali a učitelé věděli, jak těžké dětství mám.

Už se vám stalo, že vám vykradli byt? Se vším jsem se smířila, jen ten čajový servis, jedinou památku na babičku, jsem nedokázala oželet. Stalo se to, když jsme jeli v létě na dovolenou. Vyrazila jsem s manželem a dětmi do Turecka, byla to nejspíš naše poslední dovolená, protože naše dcery už byly plnoleté a to člověk neví, jestli za rok s rodiči ještě někam pojedou. Turecko byla země, která ná

Když moje bývalá švagrová Petra oznámila, že začne pořádat „dámské večery“, připadalo mi to jako neškodná zábava. Šeredně jsem se spletla. Bylo jí přes padesát, děti měla dospělé, rozvedená byla roky a najednou objevila potřebu ženské sounáležitosti. Vždycky totiž sčetla knihy o seberozvoji a sledovala taková podivná videa, která mi v dobách, kdy ještě žila s mým bratrem, hojně přeposílala. Já

Léta jsme budovali s manželem penzion, na který jsem nakonec zůstala sama. Chtěla jsem to vzdát, ale neudělala to. Naštěstí! Když jsme s Karlem před třiceti lety koupili starý dům na okraji Českého ráje, všichni si ťukali na čelo. Do střechy zatékala, okna netěsnila a kolem rostlo víc kopřiv než květin. Jenže já jsem v té ruině viděla něco úplně jiného. Malý rodinný penzion, kam se lidé budou r

Když jsem po letech potkala svoji studentskou lásku, Jiřího, zjistila jsem, že se i v seniorském věku dokážu červenat jako dospívající dívka. Ještě nedávno byl můj život uspořádaný jako krabice se starými krajkami. Rána patřila kávě a luštění křížovek, spíše ze zvyku než z potřeby si bystřit mozek. Občas se zastavila dcera s vnoučaty. Ta na chvíli udělala v bytě chaos a rozruch. Znala jsem každ

Byl krásný letní den, a tak jsem se rozhodli, že se vydáme na chalupu. Manžel se hned vydal na svou oblíbenou louku, tam ale číhalo nebezpečí. Můj muž je chlap jako hora a nikdy neměl žádné alergie, jen tak něco ho neporazilo. Jenže člověk se časem mění a s věkem už není imunita taková, jako kdysi. Sluníčko ten den krásně svítilo a já jsem zavelela: Pojedeme na chalupu! Naše chaloupka stojí, ja