Vždy jsem toužila po holčičce, kterou mi ale osud nedopřál. Jen syna, který zmizel do světa. Byla jsem osamělá, musela jsem s tím něco udělat. K synovi jsem přilnula snad až příliš, jenže synové na rodině příliš nelpí. Ti se dívají jen dopředu a směřují za svou kariérou a za ženou, kterou si vyberou. Tak tomu bylo i u mého Matěje. Znal mě, dokud mě potřeboval. Jakmile ukončil školu, sebral s

V mládí jsem si našla cizince. Do zahraničí jsem se ale bála odejít sama. Tak jsem k odchodu postrčila i svou nejlepší kamarádku. Už tam zůstala. Moje okolí mi ten vztah rozmlouvalo, ale já si prosadila svou. Byla jsem zamilovaná až po uši. Jmenoval se Khalil, žil a pracoval ve Švýcarsku, pocházel ale z Blízkého východu. Potkali jsme se v Praze na jednom koncertě, když tu byl na výletě s přátel

Když jsem kamarádce slíbila, že se jí postaráme o papouška, manžel nebyl nadšený. Ale jen do chvíle, než spolu začali koukat na fotbal. Pak už na žaka nedal dopustit. Kamarádka toužila od nepaměti po papouškovi. Mívala různé andulky a korely, žádný z těchto ptáků se ale nenaučil mluvit, jak si přála. Její sen byl samozřejmě učenlivý a inteligentní papoušek žako. A svůj sen si splnila. Pořídi

Nikdy žádné zvíře doma nechtěla, po smrti svého muže si ale babička našla nečekanou spřízněnou duši, které se nehodlala vzdát! A láska to byla oboustranná. Babička Anežka a dědeček Jáchym byli pro sebe stvořeni. Takovou lásku ani v televizním seriálu nevymyslí. Z jejich manželství se narodilo pět krásných dětí, mezi nimi i moje maminka. Když dědeček navždy odešel, babička moc truchlila. Každ

Měla jsem dva obrovské mindráky, které jsem cítila už od dětství. Neuměla jsem jezdit na kole a plavat. Každé dítě v naší vsi umělo plavat, protože celé prázdniny jsme trávili u místního rybníka nebo na koupališti. Nejspíš proto jsme nechodili ve škole na plavání. Také jsme jako holky neměly ve škole vaření. Holky ze vsi umějí přece vařit, učily je to už jejich maminky, tak co by se na té hodin

Zamilovanost je krásná a zklamání z první lásky strašné, naštěstí mě setkání po letech probralo z omámení. S Marianem jsme se tehdy potkali na vesnické zábavě. To, že je ve vojenském, mi nevadilo. Pocházel ze Slovenska a do té doby jsem neviděla hezčího chlapa. S partou kamarádů vyrazili na naší vesnickou tancovačku. Zatímco ostatní holky se chovaly k vojákům odtažitě, já se zamilovala jako blá

Cítili jsme se s manželem pod psa několik let, a pak stačilo pár dní na horách a stal se zázrak. Najednou bylo zase dobře. Jako zamlada! Všechno to začalo během koronavirové pandemie. I my s manželem Pepíkem jsme tehdy onemocněli covidem. Nebyli jsme sice v ohrožení života, ale najednou jsme se cítili slabí. A to i dlouho poté. Nedokázali jsme ani vyšlápnout na kopec, hrozně jsme se zadýchávali

Krátce před prázdninami jsem se dozvěděla nepříjemnost, která se týkala mé vnučky. Ve škole zažívala peklo a já to chtěla vyřešit. Místo nadšeného štěbetání a vyprávění, co se v její dosud milované škole událo, jsem si ten den od vnučky vyslechla sáhodlouhou litanii, která mi vehnala do očí slzy. To, když mi vnučka sdělila, co v poslední době musí od své třídní učitelky snášet. Naše dobrá du

Měla jsem všechno, co si stárnoucí nevěsta může přát. Hodného snoubence, luxusní šaty a jasný plán. Jedno náhodné setkání však vše změnilo. Sedím na okraji postele a pohled mi neustále sklouzává ke svatebním šatům, které visí na dveřích šatníku. Jsou skoro až nepřirozeně bílé, krajka v měkkém světle lampy vypadá jako sněhový poprašek, vlečka splývá až k podlaze. Nedokážu z nich spustit oči.

Manžel mě podváděl mnoho let. Věděla jsem to a štvalo mě to. Pak tomu ale nasadil korunu neurvalou poznámkou. A tak jsem mu to vrátila i s úroky. Brali jsme se v květnu roku 1982 na staré radnici v Brně. Karel byl vysoký, charismatický inženýr, já mladá učitelka češtiny a dějepisu. Všichni nám říkali „pohádkový pár“. Narodily se nám dvě děti, Marek a Kateřina. Měli jsme byt v paneláku, postavil