V dětství jsme do toho opuštěného stavení rádi lezli a hráli si tam. Až se k nám jednou kdosi přidal. Dělalo mu dobře nás shazovat z výšky. Tento zážitek se váže k mému dětství v Sudetech, kdy jsem jako vesnická dívka šmejdila starými opuštěnými domy, které tam zbyly po Němcích. Poblíž naší vesnice byla bývalá cihelna. Měli jsme s kamarády zakázáno se k ní jen přiblížit, o to více nás lákala. S

Běhala jsem po obchodech a vybírala šaty, abych nechodila pořád v tom samém. Zejména na šatech na ples jsem si dala záležet. V duchu jsem se ptala: Není to sen? S manželem jsme se odcizili, vypadalo to, že půjdeme od sebe. Od začátku to nebyla idyla, po dvaceti letech jsem k němu necítila nic. Právě v té době jsem potkala na ulici spolužáka ze základky. Slovo dalo slovo, a už jsme seděli v kavá

Dva sny. Tak živé a tak věrohodné! Když se vyplnil první z nich, nechala jsem se unést štěstím. A bohužel už neposlouchala, co mi říkal ten druhý. Nikdy jsem na sny nevěřila, i když babička říkala, že má jasnozřivé sny a její bratr prý dokonce díky takovému snění vyhrál v loterii. Mně se žádné takové věci nikdy nezdály. Tak jsem si říkala, že mě tato schopnost minula. Jenže pak najednou přišel

Toho roztomilého ušáka dostala vnučka pod stromeček. Pojmenovala ho sama o po milovaném dědečkovi, který zemřel. Byla to jen náhoda? Nikdy jsem nepovyšovala zvířata na úroveň lidí. Takovou životní filozofii jsme na vsi, odkud pocházím, nezastávali. Zvláštní dar Moje děti už byly ale městské, měly jiné názory a s nimi vychovávaly své potomstvo. Vnučka Maruška byla od narození andílek. Vním

Když je člověk s někým půl života, a on chytne druhý dech, není třeba se hned rozvádět. Někdy je lepší si počkat, až osud dotyčného vytrestá. Už ani nevím, koho to napadlo jít na ty silvestrovské oslavy do hospody. Nemo­hla jsem uvěřit, že se můj muž odlepil od televize. Pořád jsem měla kolem sebe dost obdivovatelů, tak jsem si ani nevšimla, že se muž dal na baru do řeči s neznámou ženou. Po pů

Nikdy bych nevěřila, že se dokážu zbavit toho zlozvyku. Všechny domluvy byly marné – až najednou šlo o život milovaného manžela. Patřila jsem k nenapravitelným kuřákům. Kouřit jsem začala hodně brzy, ve čtrnácti letech, tajně, za zády rodičů. Marně jsem se pokoušela několikrát v životě s tímto zlozvykem přestat. Vydržela jsem maximálně dva měsíce, během nich přibrala deset kilo, protože jsem

Rodina je prý všechno a jen na ni se dá spolehnout. Někdy je však rozhodně lepší být sám, než mít takovou rodinu jakou má moje teta Ivanka. Jako děti jsme měly tetu Ivanku moc rády. Pořád se usmívala, uměla se radovat z maličkostí, a ráda si s námi hrála. Až později nám začalo docházet, že teta není běžný dospělý člověk. Nikdy mě ale nenapadlo, že za každou naši návštěvu dostávají moji rodič

Předháněly jsme se v tom, kterou z nás manžel víc hýčká a rozmazluje. Až to nevydržela naše společná známá a podala žádost o rozvod. Do té doby, než přišla Ilona k nám do kanceláře, jsem byla královnou já. Že ji nesnáším, jsem dát najevo nemohla. Podala jsem jí ruku jako první a nezapomněla ji při tom škrábnout dlouhým nehtem, aby věděla, jak dobře je mám pěstěné. Ilona se mi podívala ostře

Moje kamarádka mi moc dobře poradila. Jsem ráda, že jsem ji nakonec poslechla a přestala se bát. Každé zlo má být po zásluze potrestáno. Dnes už zas klidně chodím domů a nebojím se. Ale není tomu tak dávno, co se mi domů vůbec chodit nechtělo. Bála jsem se, že tam na mě bude zase číhat soused. Bála jsem se, co po mně zase bude chtít. Začalo to přátelsky Jaroslav byl můj soused teprve něko

Ze stereotypu jsme se vymanili snad na poslední chvíli. Manželův nápad nám změnil život od základů! To, o čem jsme snili, si užíváme. Nuda nebyla tím pravým slovem, kterým by se dal nazvat pocit, jaký se nás s manželem zmocňoval čím dál častěji. Byla to spíš taková strnulost, nicnedělání a nicotnost. Plnili jsme si povinnosti prarodičů i rodičů, sousedů, kamarádů… Toužili jsme po změně Al