Vyučila jsem se dámskou krejčovou, ale z fabriky jsem brzy utekla. Moc lidí, moc rámusu, moc stresu. Zkrátka nic pro mě. Lidí jsem se bála odmala, nevím, čím to bylo, ani psychiatr mi to později nedokázal přesně říct, nebo třeba ani nechtěl. Všimla jsem si, že oni ti terapeuti neradi něco dopodrobna vysvětlují, spíš vás nechají, ať si na to přijdete sami. Většinou ale všechno pramení z dětství.

Hráli jsme spolu rádi a dlouho – poslední roky už ale jen po telefonu. Po své smrti se objevil protihráč nečekaně u mých dveří. Šachy jsou královskou hrou. S panem Potůčkem jsme ji opravdu hráli královsky − po telefonu. Každý den zavolal jeden druhému a oznámil mu svůj tah. Pravda, tak se hra plížila hlemýždí rychlostí, ale mohli jsme tak zvážit všechny okolnosti pro a proti dříve, než jsme tah

Kristýnka byla vždycky opatrná. Nikdy by nejela na neseřízeném kole bez helmy a chráničů. Přesto si ji našla ošklivá shoda náhod. Byli jsme aktivní rodina, s manželem a dětmi jsme pravidelně jezdili na cyklovýlety za krásami naší země. A v tom duchu pokračovali i syn a dcera, když už byli dospělí a měli své rodiny. Když ukončila má vnučka Kristýnka osmou třídu a začaly prázdniny, vydala se s ro

Byla jsem jedináček a dítě, které mělo snad všechny možné alergie a neduhy. S tím jsem musela žít a smířit se. Pak mi ale těžká životní chvíle ukázala opak. Musím se přiznat, že jsem byla vymodlené dítě. Odmalička jsem měla všechno, na co si jen dítě může vzpomenout. Když jsem si ale přála nějaké zvířátko, narazila jsem na nepřekonatelnou bariéru svých alergií. Psí nebo kočičí chlupy byly pro m

Žádní zákazníci nechodili a já jsem za pultem nejspíš usnul. Zdál se mi zvláštní sen. Po procitnutí jsem ale zjistil, že v obchodě chybí nová kosa. Stál jsem za prodejním pultem obchodu se zahradnickými potřebami a nudil se. Ale měl jsem dost času na to připravovat se na státnice ze zeměpisu. Za celé dopoledne mi přišlo pět zákazníků. Většinou se jen podívali a pak odkráčeli. V tom se rozcin

Po mnoha letech jsem znovu jela vlakem a hned při mé první jízdě jsem přejela stanici, ve které jsem měla vystupovat. Mou smůlu ale záhy následovalo veliké štěstí. Když jsme se s Vladimírem rozvedli, prosadil si, že si auto ponechá. Naštěstí jsem to měla do práce i do obchodu jen kousek, takže jsem se všude dostala pěšky a auto jsem nepotřebovala. Jednoho dne jsem potkala svoji spolužačku a 

Odmalička jsem vyrůstala jen s maminkou, otec zemřel, než jsem se narodila. Netušila jsem, že se jednou potkám se svou sestrou. Neměla jsem bratříčka ani sestřičku, tak jsem si to vynahrazovala kamarády. S Ivetou jsme byly dokonce jako ségry, a vydrželo nám to do dospělosti. Ten rok, bylo to po druháku na střední, jsme o prázdninách vyrazily do Prahy. Proběhly jsme obchody a pak se usadily n

Vím, že to je hodný člověk a skvělý táta, já bych ale chtěla v životě ještě něco zažít, nesedět jenom doma za pecí s tím svým Honzou. S manželem máme dvě děti, pětadvacetiletou dceru a devatenáctiletého syna. Poznali jsme se před třiceti lety a na první pohled mě okouzlil – byl milý, upravený a neustále se usmíval. Potkali jsme se na nějaké firemní akci, kde jsem kamarádce vypomáhala s obslu

Toho hezkého mladíka jsem poznala díky nové spolužačce, která do naší třídy nastoupila na krátký čas. Nadbíhala jsem mu, on ale mnou pohrdal. Poté jsme se potkali znovu. Jednoho dne přišla do naší třídy ředitelka školy s novou žákyní a řekla. „To je Irena, tak ji přijměte mezi sebe, bude s vámi chodit do třídy dva týdny.“ Poté ji posadila vedle mě. Irena byla dcerou rodiny z cirkusu, který zrov

Přestože dva lidé jasně vědí, že by spolu byli doopravdy šťastní, že jsou pro sebe ti praví, život jim do cesty často přihraje neřešitelné překážky. Nemohla jsem dospat a probudila se už ve čtyři ráno. Stále nevěřím, že se dnes opravdu setkáme. Po čtrnácti letech. Dlouhý čas, který jsme každý trávili úplně jinak. Čas, který nám utekl mezi prsty, který je naprosto promarněný. Ale třeba ještě mám