V den Památky zesnulých jsme prožily na hřbitově nevysvětlitelné věci! Zjistily jsme, že krátce po uložení do hrobu mohou být duše zemřelých velice aktivní. Hodně lidí chodí na hřbitov pravidelně alespoň na Dušičky. Já jsem navštěvovala hrob svých blízkých pravidelně každý týden už několik let. Přišlo mi to tak správné. Sestra mi dělala doprovod Chodila jsem tam hlavně za svým milovaným m

Podivné rány nás probouzely téměř každou noc. Pomohl až místní spiritista. Vyhnaná duše nás ale dál pronásledovala. Když jsem byla dítě, žila jsem s rodiči tři roky v Bulharsku, kde otec pracoval jako technik v cukrovaru. Bydleli jsme v hezké vilce s velkou zahradou na kraji vesnice. Vzpomínám si na jeden sen, který se stále opakoval a který mě vždycky vyděsil. V tom nejzazším pokoji, kam jsme

Dosud zdravý sportovec se změnil doslova z hodiny na hodinu ve znetvořeného starce. Spadl po hlavě pod kola nákladního auta! Přišel o oko. Vždy optimistický a veselý člověk. Můj milovaný manžel Ludvík měl po celý život štěstí. Také to o sobě vždy s úsměvem tvrdil: „Mám štěstí! Vyhraju! S trochou štěstí…“ To byla jeho oblíbená slova, která se vždy splnila. Několikrát vyhrál na los docela slušnou

Nedávno jsem se podívala na manžela a lekla jsem se, že se poranil na krku. Když jsem se ale podívala blíž, zhrozila jsem se. Měl tam načervenalý flek! S Milošem jsme spolu od mých devatenácti let a byl v podstatě moje první láska. Jemu je o tři roky víc, máme dvě dospělé děti, a tak nějak jsme si žili v poklidu v našem baráčku. Harmonické manželství Sice jsme spolu naposledy spali asi př

Dodnes se nenávidím za chvíli, kdy jsem souhlasila, že se bratr mého muže přistěhuje k nám. Ostatně, dům je dědictví po jejich rodičích! Když jsme měli s manželem Ondrou svatbu, šel mu za svědka jeho o kousek mladší bratr Jirka. Byli odmala nerozlučná dvojka. Jejich rodiče je měli pozdě, s o to větší láskou se o ně starali. Oba kluci vystudovali a Jirka po stáži v cizině získal ještě kontrakt n

Osud nás umí přesvědčit o tom, že na některé věci v životě není nikdy pozdě! Svoji první svatbu jsem si prožila až v padesáti letech! Když mi bylo dvacet let, myslela jsem si, že jsem našla toho pravého. Bořek byl pohledný, uměl se otáčet, takže nouzí netrpěl a choval se jako džentlmen. Tedy alespoň mi to tak připadalo ve srovnání s ostatními mladíky, se kterými jsem předtím chodila. Když jsem

Chmurné myšlenky na mě útočily ze všech stran. Zachránil mě můj dědeček, i když už pochopitelně není na světě. Když jsem pochovala manžela, nechtělo se mi žít. Byli jsme jedno tělo, jedna duše. Nebylo proč zůstávat na tomto světě. Mám dospělou dceru, která mi z Austrálie, kde zakotvila, posílá pohledy či fotografie vnoučat. Ta se spolehlivě obejde beze mne, má krásný dům, bohatého manžela, n

Své květiny a stromy babička milovala, po její smrti dostal dům nového majitele. Dnes pečuji o zahradu já. Ten strom byl na zahradě odjakživa, pamatuji si ho od dětství. Babička k němu vzhlížela s velkou úctou. Dokonce jsme mu pletly jako děti věnečky, aby nás chránila víla, která v něm žije. Jednou jsem tam dokonce nějaká mlžná stvoření viděla. Bylo mi třináct, v noci jsem se probudila a díval

Byla jsem dítě, když nás opustila. Nemohla jsem se s tím smířit, až se najednou u našeho okna zjevil stín a mé ruky na skle se dotkl kdosi zvenčí... Zemřela mi maminka! Bylo mi dvanáct let. Ve svém pokojíku jsem se stulila do klubíčka a přikryla dekou. Dlouhou dobu jsem jen tak ležela a plakala. Lítost byla taková, že jsem tak vydržela i celé hodiny. Jindy jsem jen tak seděla u svého stolku a p

Spěchala jsem po pěšině, kde nebyla živá duše. Najednou se ozval hrozný zvuk a z rozvalin vyrazila bytost, která mě začala pronásledovat. Když jsem se rozvedla, prožívala jsem těžké období. Proto jsem uvítala, když mě pozvala kamarádka Ivana na svoji chatu. Měla jsem tam strávit týden s ní, jejím manželem a jejich dětmi. Těšila jsem se, jak přijdu na jiné myšlenky. Jejich děti byly jako moje