Nepovažovala jsem ho za svého osudového muže, spíše za zoufalou šanci, něco ve svém životě změnit. Kruté rány osudu nám ale nakonec ukázaly, že patříme k sobě. První lásku jsem prožívala s velkým nasazením. Když mě tehdejší chlapec opustil, myslela jsem, že se zblázním. Utápěla jsem žal v alkoholu. Josefa jsem potkala v nádražní restauraci. I když se mi vůbec nelíbil, měli jsme plno společných

Často mi to moje maminka kladla na srdce – abych se s nikým nerozcházela ve zlém. Prý bych jednou litovala. Věděla, o čem mluví. Teď to vím i já. Maminka se s námi, dětmi, i s otcem vždy loučila v dobrém. Kladla nám to na srdce, protože nikdy prý nevíme dne ani hodiny. Přiznávám, nebrala jsem tyhle její hluboké životní rady úplně vážně. A můj bratr se tomu dokonce smál, jen mávl rukou a říka

Byla jsem vždycky plná energie, pracovala jsem a starala se o děti i statek. I v důchodu mám pořád síly na rozdávání, ale co s tím? Takové bylo moje dětství − brzy ráno vyskočit z postele, nakrmit zvířata, jít do školy, na kroužky, pak doma ještě zastat nějakou práci na zahradě a večery byly také akční. Doma bylo stále práce dost. Když jsem se vdala, manžel si stál u svého rýsovacího prkna,

Náš poklidný rodinný život zničila tragická událost. Stačila k tomu jedna jediná vteřina, aby se u nás všechno převrátilo vzhůru nohama. Pavel mě hladí po ruce: „Maminko, přinesl jsem vám vaše oblíbené mandarinky. Oloupu vám jednu, ano?“ Skoro ho nevnímám. Ležím, zabořená do peřiny, a snažím se nemyslet. Snažím se nebýt. Kdyby můj zeť Pavel přišel domů tak, jak říkal, už bych to měla všechno za

Láska má opravdu různé podoby a někdy se docela zvrtne. Mé dceři se to právě děje a já mám velké obavy o své dva vnoučky. Veronika se tváří hrozně rozezleně a nervózně si přehazuje nohu přes nohu. „Já mu to nedaruju, já mu ukážu, ten bude koukat...“ Výhrůžky se neustále stupňují a narůstají do obludných rozměrů. Přitom takhle moje dcera nemluví o nikom jiném než o svém manželovi. O Mirkovi, kte

Cítila jsem nutnost pomáhat. Moje dobrota se ale obrátila proti mně. I nejlepší kamarádka mě začala využívat. V životě se může stát cokoliv. A já jsem byla vždy vedena k tomu podat pomocnou ruku. Podala jsem jí pomocnou ruku Když se mi ozvala po dvaceti letech spolužačka, že přišla o práci a vyhazují ji z bytu, neváhala jsem ani chvíli a nabídla jsem jí azyl. Měla jsem dvě děti a věděla j

Daleko od lidských očí žijí možná tvorové, o kterých nikdo ani neví! Uprostřed lesa jsme narazili na neznámé děsivé zvíře! Nejstrašnější zážitek v životě mě potkal v létě před čtyřmi roky. Jeli jsme tehdy s Viktorem, mým manželem, za naší dcerou Erikou do jižních Čech. Návštěva u přátel Chtěli jsme u ní a zetě strávit celý víkend. Měli jsme to naplánované tak, že se na oběd zastavíme u je

S přítelem jsme rádi cestovali. Přítel více než já. Od svých exotických přátel si jednou přivezl dárek, který nás málem navždy rozdělil. Nikdy bych nevěřila, že mohou rostliny žárlit. To, co se mi ale stalo, mě přesvědčilo o tom, že i ony dokážou cítit, milovat a také nenávidět. Nevím, co to bylo za rostlinu, přítel si ji přivezl z jedné ze svých cest na jiný kontinent jako malou sazeničku, což

Nově otevřená prodejna na rohu naší ulice nabízela rybí pochoutky. Nejvíc mě ale zaujal prodavač. Byl mi neuvěřitelně podobný! Nemohla jsem si pomoc, do rybárny jsem chodila snad každý den. Ne kvůli rybám. Zkoumala jsem prodavače, který mě svým vzhledem doslova fascinoval. I on po mně tak nějak nesměle, a zároveň zvědavě pokukoval! Podobal se mi Když jsem navštívila prodejnu asi popáté, d

Vjel do mě vztek, když jsem ho s ní přistihla. Řešení jsem nechtěla odkládat. Hrubá síla mi přišla lepší než pláč a domluvy. Rozdala jsem facky a bylo vyřešeno. Moje sousedka ve vsi se po mně odmala opičila a záviděla mi. Napřed mi brala Maruška hračky, pak i mládence. Jakmile jsem začala s někým chodit, ihned se začala promenovat kolem našeho domu a snažila se mi moji lásku přebrat. Nutno podo