Opravdová láska dokáže hory přenášet. Byli jsme tak šťastní a zamilovaní. Bohužel, člověk asi nemůže mít v životě všechno, co by si přál. Nebylo mi ještě ani devatenáct, když jsem se zamilovala. Jirka byl láska na první pohled. Od té doby jsme byli pořád spolu. „Nechceš se jet podívat k bráchovi na chalupu, budou tam i děcka,“ zeptal se mě jednoho letního rána. Bylo to poprvé, kdy jsme začali m

Vždycky jsem byla rozumná a racionální žena, nechápu, jak mi mohla láska tak zaslepit oči a zatemnit mozek. Uvěřila jsem podvodníkovi. Vracela jsem se ze služební cesty v Paříži. Držela jsem šálek v ruce a chtěla se napít, když turbulence otřásla letadlem. Káva vyšplíchla na muže vedle mě. Překotně jsem se začala omlouvat. Všimla jsem si, že má krásný úsměv a nádherně oči. Povídali jsme si až d

Když táta zrovna nepil v příšerné hospodě naproti našemu domu, sedával doma a lekal mě svým tupým, prázdným pohledem. Ještě horší byla ta jeho lítostivá nálada. Moje dětství se nepovedlo. Řeknu to velmi stručně: uplakaná máma, věčně opilý otec. Nikdy na nás nevztáhl ruku, ani na mámu, ani na mě, ale i tak mě děsily opuchlé oči, nepřítomný pohled a věčné blábolení. Nebo ty noční příchody. Bezohl

Starala jsem se o brášku, vařila, nakupovala. Předčasně jsem tenkrát dospěla, protože mi zkrátka nic jiného nezbývalo. Maminka zemřela, když mi bylo třináct. Měla jsem ještě tříletého brášku. Táta byl na všechno sám, držel se statečně, ale mámu nahradit nedokázal. To bylo ostatně na mně – dělala jsem maminku bráškovi. Táta se vracel z práce pozdě odpoledne, vyzvedávala jsem Péťu ze školky a 

Manžel mě varoval, abych tou zkratkou nejezdila. Já ho poslechla až ve chvíli, když jsem potkala na starém bicyklu zesnulého inženýra. Nad úzkým pruhem cesty se válela mlha hustá jako kaše. Vyvalila se jako pára nad kotlem nebo husté těsto, prchající z díže. Ačkoli jsem měla světlo na kole, viděla jsem jen pár metrů před sebou. Šlapala jsem na kole co mi síly stačily. V hlavě mi znělo varová

Nikdo tu dívku neznal. Objevovala se v zahrádkářské kolonii vždy kolem poledne. Kudy šla, tam se tráva zelenala a květy rozkvétaly. Věřili jsme tomu, co nám babička vyprávěla. Sama jsem tu dívku viděla na vlastní oči, byla krásná, vznášela se nad zemí jako víla a vždycky měla náruč plnou květin. Když rozkvetly v babiččině zahrádce nové květy, říkala, že za to vděčí květinové víle, a také jí nik

Pokud už nemají rozum zralí lidé s životními zkušenostmi, musí ho mít alespoň jejich děti. Naši potomci nás o tom přesvědčili v praxi! Důvodem mého rozvodu s manželem, ke kterému došlo po dvaceti letech od svatby, nebyla ani nevěra, ani to, že by Michal pil nebo byl agresivní. Ani s penězi jsme problém neměli. Přestali jsme si ale rozumět. Tak se rozvedeme! Najednou jsme si oba připadali

S Martinem jsem chodila skoro šest měsíců. Doufala jsem, že i on mě miluje alespoň tak jako já jeho. Neustále mi to totiž říkal. Potkali jsme se na jednom večírku, který pořádala naše spolužačka z vysoké školy. Měla narozeniny a pozvala na ně skoro půlku celé koleje. Všichni jsme se do jejího malého pokoje samozřejmě nevešli, proto se mejdan zanedlouho rozjel po celé budově. V mém pokoji už

V první chvíli jsem si říkala, že to nikdy nedokážu. Jenže krev není voda. Proto jsem Pavlíkovi dokázala odpustit. Snad mě znovu nezklame. Oba jsme nervózní a já vidím, jak Pavlovi stékají kapičky potu po čele. Vidíme se po dlouhých šesti letech. A já vlastně nevím, zda se ho nemám tak trochu bát. Občas se mi před očima objeví obraz jeho tváře, tenkrát před sedmi lety. Bylo mu sedmnáct a neměl

Po smrti manželových rodičů jsme se přestěhovali do jejich domu. Velmi rychle nám s Hynkem došlo, že v domě nejsme sami. Manžel zdědil po smrti svých rodičů dům. Stojí kousek od hlavní silnice. Tchán s tchyní si vždycky stěžovali na hluk z aut, ale my jsme na to z velkého města zvyklí. V domě mě znepokojovala úplně jiná věc. A sice hrobové ticho, které se čas od času dostavilo. Než jsme se do d