Organizovala jsem třídní sraz po pětačtyřiceti letech, na který přišel pohledný muž, kterého jsem nepoznala. Málem jsem jej vyhodila. Naštěstí neodešel, už se mnou zůstal. Tolik jsem se na setkání s bývalými spolužáky těšila, a když se řadu let nikdo neměl k tomu, aby zorganizoval náš sraz, pustila jsem se do toho sama. A teď jsme byli tady, po tolika letech jsme se začali scházet v salonku jed

Po mámině smrti táta zahořkl. V jeho domě panoval pekelný nepořádek. Nedovolil, abych uklidila, a tak to tam vypadalo děsivě. Táta byl starý, nabručený vdovec a dělal mi trochu starosti. Byl zatrpklý, mluvil o tom, že nejlepší by bylo, kdyby konečně umřel. Málo se podobal veselému chlapíkovi, jakým byl, když ještě žila máma. Po její smrti zpustl a zahořkl. V baráku panoval neskutečný nepořádek.

Tvrdila, že žádné nadpřirozené schopnosti nemá. Prý pro tyto věci nemá cit. Ukázalo se však, že své nadání pouze neumí využívat. S kolegyní Simonou jsme se potkaly v zaměstnání před několika lety. Já se zajímala nadšeně o vše tajemné, ona jen přihlížela, nevěděla, co si o tom má myslet. Trochu s lítostí říkala, jak ji mrzí, že je k těmto věcem úplný antitalent. „Nikdy jsem nevnímala úplňky a

Tu noc mě zastihla bouře a déšť. Musela jsem se skrýt v poustevně na okraji lesa. A tam jsem ho najednou uviděla. Podivného jezdce, který mířil přímo ke mně! Nebe nad mojí hlavou hnalo šedé mraky do útoku. Přidala jsem instinktivně do pedálů. Vypadalo to na pořádnou bouři. Byla jsem na horském kole na každotýdenním výletě. Nebylo nic víc osvobozujícího, než sednout o víkendu na kolo a několi

Maminka mi vždy říkala, že strašidla nejsou. Přesto jsem tehdy spatřila podivnou postavu, která na mě mávala. Byla jsem v té době malá holčička, s rodiči jsme navštívili jejich známé, kteří bydleli nedaleko hradu Sovinec. Pamatuji si, jak jsme se vydali na prohlídku hradu – byl to zážitek spíše pro rodiče, mně byly tenkrát čtyři roky. Dívala jsem se kolem sebe a v hlavě se mi honily myšlenky

Vždycky jsem říkala manželovi po pravdě, jak jsem na tom s financemi. Kolik beru a tak. Teď už vím, že to nebylo tak docela moudré. Byla jsem vždycky ta poctivá a hloupá, jak říkala moje máma. Když jsem si Jardu brala, tak jsme si založili společný účet, kam kaž­dý posílal svou výplatu. Z tohoto účtu nakupujeme dodnes věci do domácnosti, platíme nájem i jídlo. Myslela jsem si dlouho, že nám to

Přes ulici si udělala stejný obchůdek a já musela skončit s podnikáním. Bylo to právě včas, abych se nedostala do velkých potíží. Ten krámek jsem si vysnila. Prodávala jsem v něm různé drobnosti pro radost a udělala tam malé posezení, kam chodili lidé na kávičku. Nájem v centru velkoměsta byl značný. Přežívala jsem, pracovala i o víkendech, ale svou práci jsem milovala. Kopie Bylo to tako

Nebyli jsme na tom s mužem nejlépe, a tak jsme přijali vstřícnou nabídku bydlet v jednom domě s jeho starší, a bezdětnou sestrou Monikou. Když Martin přišel o místo a já byla na mateřské s malým Otíkem, ocitli jsme se v těžké situaci. Museli jsme si najít levnější bydlení. S pomocí tehdy přispěchala Martinova sestra Monika. Byla o deset let starší než on, bez muže a bez dětí. Jako med Byl

Byla jsem šťastná, že jsem si našla úžasného muže. Snažila jsem se svou šanci nepromarnit. Nejlepší kamarádka mi ale štěstí nepřála. Dětství jsem špatné neměla. Maminka se sice rozvedla, ale já byla ještě malá a žádná dramata jsem tehdy nepociťovala. Táta se prostě sbalil a odešel. Mámě ale alimenty posílal. Dlouho jsme spolu žily samy, až si našla cizince. Z Afriky. Ten se stal mým nevlastn

Pravé přátelství nikdy nevyprchá. Zvlášť, když vzniklo už v dětství. Přátelé se mohou dokonce na řadu let ztratit, když se ale najdou, jako by se naposledy viděli včera. Vidím Marušku, jak netrpělivě rázuje po zahradě Domova pro seniory. Nestěžuje si, že tu musí být. Přesto můj návrh přijala s nadšením. A teď čeká, že ho dnes zrealizujeme. Naše rozhodnutí bylo rychlé. Tak jako vždy v našem živo