Nehoda, kterou jsem přežila, byla strašná, ale pak přišly ještě horší věci. Začala se mi zjevovat žena, která při autonehodě zemřela. Jakmile jsem dosáhla plnoletosti, tak jsem si udělala řidičák. Řízení auta mě vždycky uklidňovalo i bavilo. Už když mi bylo patnáct let, přemluvila jsem svého dědečka, aby mě pustil za volant své staré škodovky. Když viděl to moje nadšení, tak souhlasil. Díky jeh

Můj nový přítel byl tím nejlepším dárkem od života, který jsem kdy dostala. Jen měl jedinou chybu. Dceru, která mě sprostě využívala! Přítel mi téměř doslova spadl z nebe. Byl parašutista a já zdravotní sestra. Stačil zlomený kotník a láska byla na světě. Zahleděli jsme se do sebe hned při prvním setkání. Podívala jsem se mu do očí a měla jasno: „Musí být můj!“ On měl téměř stejné pocity, jak m

O tom, že má můj muž jinou ženu, jsem věděla. Věřila jsem ale, že ho časem omrzí a vrátí se zpátky ke mně. S Pavlem, mým manželem, jsme spolu byli opravdu dlouho, a jak už to tak bývá, vloudil se do našeho vztahu stereotyp. Nehádali jsme se, neútočili na sebe – naopak, naše soužití bylo klidné a plné vzájemné tolerance. Chyběla nám „jenom“ taková ta jiskra a vášeň. Je pochopitelné, že se po let

Je to možná trochu obyčejný příběh. Je ale pravdivý a mně vrátil důvěru v lidi. V to, že svět ještě není tak zkažený, jak si někdy myslíme. Paní řidička se směje od ucha k uchu. „Tady je ten váš cestovatel.“ Ukazuje na dvousedačku za sebou, kde si hoví můj ruksak. Děkuji a dávám paní čokoládové bonbony, které jsem jí přinesla, aby jí dlouhá cesta k moři rychleji utekla. Autobus se naplnil, rozj

V podnikání mi bránil jediný úřední papír s razítkem. Muž, který ho měl vydat, mě snad úplně nenáviděl. Zbývalo mi tedy jen jediné řešení. Nebylo snadné se rozhodnout a začít v pětapadesáti podnikat. Jenže, škola, kde jsem učila tělocvik a občas i něco jiného za chybějící kolegy, byla zrušena. Prý pro nedostatek žáků, ale šuškalo se, že ji přestaví na nějakou banku, či co. Prostě, žáci museli z

Pamatuji si přesně, kdy jsem si svůj deník začala psát. V páté třídě jsem si ho vyrobila ze starého památníku, který obsahoval jen dva obrázky. Jeden od maminky, druhý od dědy. Přeměnit ho na sešit mi najednou přišlo jako ten nejlepší nápad. Právě začínaly prázdniny. Ve vzduchu voněl příslib nových zážitků. Věřila jsem, že jich bude tolik, že si je nemůžu všechny zapamatovat. Poctivě jsem si

Myslela jsem, že si už nikoho do svého života nepustím, že jsem na něco takového až příliš zklamaná a zahořklá. Naštěstí jsem se ale sama v sobě pěkně zmýlila. Stavení pana Hraběte bylo pod silnicí, a tak jste viděli každý detail. Občas jsem tam nevěřícně zírala a představovala si, co je to asi za člověka, který tam bydlí. Pana Hraběte jsem skoro neznala, moc často se mezi lidmi neukazoval. „Ta

První manžel, kterého jsem považovala za životní lásku, mě připravil o všechny iluze. Nebyla jsem schopna mužům věřit. Pak přišel muž, který to změnil. Už na střední škole jsme spolu chodili. Velká láska! Nemohla jsem uvěřit, když mě opustil! Naše dcerka byla ještě malá, začala teprve chodit do školy. Jaké štěstí, že jsem měla skvělé rodiče, kteří měli pochopení a já v nich stoprocentní oporu!

Nikdy bych nevěřila, že mi ty veselé kresby mohou pomoci. Milovaná vnoučata do nich vložila svou radost ze života a něco z té energie nakonec zbylo i pro mě. Jako dítě jsem ráda malovala. A lásku k malování po mně zdědily i moje děti. Obě dcery krásně malovaly, jedna z nich dokonce vystudovala střední výtvarnou školu, a syn byl taky v tomto směru talentovaný. Což bylo prý výjimečné. Dětská p

Byli jsme ti šťastní, kterým se léta dařilo. Najednou ale přišla rána. Scházelo opravdu málo a skončili jsme za hranou zákona. Manžel pracoval ve velké společnosti, kde měl slušné postavení a nadprůměrný plat a sklony k žití „na vysoké noze“. Před deseti lety se rozhodl, že mi koupí bývalou hospodu a přebudujeme ji na hostinec s penzionem. Začátek byl velkolepý, jak se říká „kasa cinkala“. S