Počínání některých lidí vážně není možné nijak pochopit a omluvit. Jsou totiž schopni naprosto všeho. Pan doktor si pochvaluje, jak se mi jizvy krásně zahojily. Bohužel, ta na obličeji je ještě stále dost patrná. Čeká mě proto ještě další plastika. Užila jsem si už za poslední rok mnoho bolesti. A nejen té fyzické. Ze všeho nejvíc mě totiž bolí duše. Ta se však tak snadno vyléčit nedá. Chtěl

S pitím měla problémy už od puberty a mívala různé menší i větší průšvihy. Ale to, co udělala nyní, je vážně nepochopitelné. Pro mě zcela nepochopitelné. O tom, že mám malého, tříletého vnoučka Robertka, jsem se dozvěděla teprve před několika dny. Sedí v postýlce a kouká na mě velkýma krásnýma hnědýma očima. Včera jsme se viděli poprvé. Chvíli trvalo, než jsem zjistila, kde můj malý vnouček vla

Poznali jsme se na setkání turistů, tehdy jsem neměla tušení, jak mi ta chvíle ovlivní další život. Převrátil se mi naruby. Ale krásně... Nová kolegyně Šárka byla v mém věku, měla tři děti a sympatického manžela. Brzy jsme se všichni skamarádili a my dvě jsme začaly chodit s partou turistů na výšlapy. Mého muže hromadná turistika nebavila, raději šel s kamarády na fotbal a pivo. Manželství mé k

V kurzu němčiny pro seniory, kam jsem se přihlásila, jsem potkala báječného muže. Naše setkání pokračovala i mimo kurz, zakrátko jsme tvořili šťastný pár. Vzpomínám si, jak jsme byly s kamarádkou na nákupu v Německu. V obchodě se nějaký muž snažil domluvit s prodavačkou ohledně reklamace. Moc německy neuměl, naše němčina taky nebyla žádná sláva, ale snažily jsme se mu pomoct. O tři týdny poz

Můj táta byl úplně jiný, než máma tvrdila. Vylíčila ho jako nějakého padoucha, ale to nebyla pravda. Táta mě měl rád. Rodiče se rozvedli, když jsem byla ještě malá. Příliš jsem si na tátu nepamatovala, nevídali jsme se, zmizel někam na Slovensko, pak zřejmě ještě dál. Máma na něj nadávala, co mně paměť sahá. „Ani pohled ti nepošle,“ naříkala. „Ani dárek k narozeninám. To že je táta? Jako bys

Jsou prý nejčastějším působištěm přízraků, nebo dokonce paranormálních jevů. Jako mladá jsem se tomu smála, ale dnes už dobře vím, že pohádky zkrátka nelžou. Myslela jsem si, že babička přehání, když mi kdysi vyprávěla děsivé příběhy, jak mlýny obývají vodníci, čerti a další bytosti, které neudělají člověku nic dobrého. Jako dítě jsem jí naslouchala s hrůzou, ale pak v dospělosti mě strachy pře

Nastalo těžké období mého života, kdy se mi hroutilo zdraví i manželství. Jen zázrakem jsem to tehdy zvládla. Byla jsem mladá maminka, porod byl těžký a já se z něj dlouho vzpamatovávala. Z mateřství jsem byla vyděšená. Ta nová role, plná zodpovědnosti a strachu, mě děsila. Navíc jsme s manželem neměli kde bydlet, tak nám mí rodiče umožnili žít v malém pokojíku v jejich domě na kraji vesnice.

Byl jsem kluk v pubertě a chtěl jsem ten den všechny vyděsit svou dokonalou maskou. Málem jsem na to ale krutě doplatil. Laboratoř forenzní antropologie byla ve třetím patře. Tam pracovala moje máma. Odhalovala zločince, vrahy, násilníky a zloděje pomocí mikroskopu, do kterého mi vždy dovolila nahlédnout. Trochu mi vadilo, že nepotřebovala ani revolver ani jiné zbraně. Zbraní jí byl právě mi

Možná jsem tak moc chtěla mít toho chlapa za muže, že jsem i proto samu sebe přesvědčovala, že se koní vlastně nebojím. Lež se mi vymstila. Mám z koní strach, přiznávám. Ano, teď už to naplno přiznávám sobě i každému, kdo se na to zeptá. Jenomže Davidovi jsem při našem seznámení zalhala. „Líbí se mi koně,“ řekla jsem, když mi položil přímou otázku, aby věděl, jak jsem na tom se vztahem k těmhle

Láska je mocná léčitelka. Když nad naší Haničkou všichni zlomili hůl, vzala jsem si ji do péče já. Dnes je šťastná a já za ní jezdím na její farmu. Nemoc se vždy objeví najednou a nečekaně. Stejně, jako se to stalo mé vnučce Haničce. Byla v pubertě, když se u ní začala projevovat psychická nemoc, která ji nakonec dovedla až do léčebny. Jako malá bývala spíše tichá, klidná, neuměla se projevovat