Vždycky jsem se považovala za docela tolerantní. S příchodem mých snach jsem se ale změnila. Musím se hodně držet, abych se s nimi nepohádala. Odjakživa jsem nesnášela omšelé vtipy o zlých tchyních. Ze svého okolí jsem věděla, že nejsou vůbec pravdivé. Moje kamarádka Věruška byla se svojí snachou v naprosté pohodě a měla ji ráda jako dceru. Dokonce vždycky stála na její straně, když se málem s 

Nic mě netěšilo ani nebavilo. Až věštba, které jsem se zprvu smála, mě opět přivedla k životu. Díky ní si vychutnávám každý den! Každý má občas špatnou náladu. Já ji ale měla tak často, že už tu lepší jsem si ani nepamatovala. Nějak se mi prostě nedařilo nastartovat. Neměla jsem k tomu žádný důvod. I moje kamarádky si toho všimly a konstatovaly, že mi ta moje nenálada vůbec nesluší. Nic mě n

Sama tomu propletenci sotva rozumím. Můj manžel mi zahýbal s paní, která se nyní stala mojí tchyní, protože jsem si vzala jejího syna! Vdávala jsem se skoro ve čtyřiceti a děti jsem stihla porodit tak tak. Manžel byl o dost starší, skoro o patnáct let. Nebyla to žádná osudová láska, spíš takový sňatek z rozumu. Oba jsme toužili po rodině, zázemí a všem, co k tomu patří. Oba jsme byli dost osamě

Z práce, kterou dosud moje dcera milovala, chodila stále utrápenější. Chvíli se vytáčela a potom se přiznala, že po ní šéf vyžaduje sex! Vždycky jsem vedla svoje děti k pracovitosti. V domácnosti mi musely pomáhat a později chodit přes prázdniny na brigády. Neuškodilo jim to a dovedly si obě vážit peněz. Nikdy jsem jim nenutila, že musí jít na vysokou nebo mít alespoň maturitu. Vždyť dobré řeme

Ten den jsem prožila snad nejhorší chvíle ve svém životě. Zároveň jsem ale potkala svou životní lásku. Ihned po škole jsem nastoupila jako učitelka do mateřské školky. Ta profese mě bavila, navíc jsem měla skvělou starší kolegyni, která mi hodně pomáhala. „Zítra mám volno, musíš to tu zvládnout sama,“ řekla mi však jednoho dne s ustaraným výrazem. „Neměj strach, to zvládnu,“ uklidnila jsem ji.

Šla jsem za hlasem svého srdce a rozum nechala za sebou. Život mi za to uštědřil pořádnou lekci. O všechno jsem přišla a jen těžko jsem to získávala zpět. V mládí jsem se hrnula do manželství jako smyslů zbavená. Stačilo jen poznat Miloše, do kterého jsem se zamilovala tak, že jsem už po naší první schůzce slyšela v hlavě znít svatební zvony. Když se zamiluji, jsem zkrátka jako vystřelená dělov

Brát v životě všechno vážně a doslova je neskonalá hloupost. Dnes už to vím a je mi dobře na světě. Moje kamarádka Petra se tváří naprosto zoufale. „To byl tedy pěkný trapas. Už tam nikdy nejdu. A ty ses tomu ještě smála.“ Dívá se na mě vyčítavě. „Taková strašná ostuda! Co si o mně pomyslí. Že už jsem snad nesvéprávná?!“ Smála bych se klidně dál, ale vím, že ona by to nepochopila. To, že v cukr

V baráčku kus za vesnicí bydlel mrzutý, starý pán s nádherným bílým psem. S nikým se nebavil. Povídalo se o něm všelicos. K chaloupce vedly dvoje stopy ve sněhu. Jedny lidské, jedny psí. Bydlel tam mrzutý děda se špatnou pověstí. Říkalo se, že je mu sto let, a opravdu tak vypadal. My malí jsme se ho báli. Říkalo se mu Strašák. Nikdo ho pořádně neznal, ani většina dospělých, protože se lidí s

Kolegyně v práci do mě tak dlouho hučely, ať si najdu milence, až jsem sama o sobě začala pochybovat. A ctitel nebyl daleko... Nikdy jsem nebyla zamilovaná do nikoho jiného, jenom do Romana. S výjimkou první lásky, to bylo na učňáku, žádný zázrak. Ten kluk mluvil jen o skupině Katapult, a když mu byl uložen referát z českého jazyka na libovolné téma, vybral si k úžasu paní učitelky skupinu Kata

Po třinácti letech manželství mi manžel ukázal svou pravou tvář. Připravil mě o dítě. Z něho pak vyrostl stejný zmetek, jako je jeho tatínek. Exmanžela Vencu jsem si brala z lásky. Myslela jsem si, že to je chlap jako břitva. Imponovala mi jeho dravost, sebevědomí, ctižádost a touha něco dokázat. Vždycky jsem k takovým mužům vzhlížela, ti v našem rodě byli lenoši za pecí, kterým stačilo málo.