Vyrůstala jsem jako jedináček. Hýčkané dítě v milující rodině. O to větším šokem pro mne bylo, když jsem zjistila, že žiji ve lži. Ono to všechno bylo celé jinak, než mi říkali. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ta vůně babiččiných buchet. Jak mi děda spravil vše, co se mi rozbilo. Nádherné dětství. Jezdila jsem k prarodičům na prázdniny. Byla jsem jejich jediné vnouče. Často za mnou jezdi

Držím ho za ruku a snažím se ho utěšit. Sama mám však na krajíčku, když vidím, jak je můj syn zbitý, nesoběstačný a zoufalý. Protože mu tak ublížili! Stále si říkám, jestli to bude jako dřív. Jestli se Filip postaví na nohy. Sedí na vozíčku, jedna ruka ho prakticky neposlouchá, hlava mu občas padá. Aspoň ty modřiny z obličeje už zmizely. A díky bohu Fíla už poznává lidi kolem sebe. Jen ho trápí

Duše zemřelých nechtějí, abychom na ně zapomněli. Provedla jsem rituál se svíčkami a duch odhalil své tajemství! Dlouhou dobu nebylo jasné, co po mojí kamarádce Evě záhadná nadpřirozená bytost chce. Až s mojí pomocí na tu záhadu konečně přišla. Zjistily jsme, že kamarádku navštěvoval tajemný přízrak z dětství. Důvěrné přítelkyně S Evou jsem se seznámila už před několika lety na střední šk

Záhadný neznámý hlas mi řekl, co mám namalovat. Ten kus papíru pak v noci za úplňku ožil a všechny nás děsil. Dětství jsem prožila ve starém ponurém domě v pohraničí. Jeho historie byla děsivá, přitahoval k sobě podivné existence a děly se v něm záhadné věci. Jednou, když jsem tak zůstala doma sama, mně cosi vnuklo myšlenku, ať namaluji svůj portrét. Dobře jsem kreslila, tak to pro mě nebyl pro

Mám zalíbení v náhrobních deskách. Když jsem byla na hřbitově, vždy jsem se u nějakých hrobů zastavila. Jednou jsem tam ale zůstala uvězněná. Hřbitovy mám ráda a často tam fotím nebo si jen zvědavě pročítám jména a data zesnulých. Jednou jsem se ale nemohla z uliček s náhrobními kameny dostat a zmocnil se mě strach. Už se stmívalo, a pak jsem zahlédla dámu v černém. Asi to není úplně běžné míst

Některé ženy, když nemají po boku partnera, propadají dokonce smutku, skepsi a cítí se ztracené. A to je bohužel i můj případ. Obava ze samoty mi ničila celý život. Abych nebyla sama, sbalila jsem vždy prvního, kdo o to stál. Podle toho také mé vztahy vypadaly! Až do čtyřiceti let jsem měla jen hromadu krátkodobých vztahů. Nakonec jsem ke svému štěstí potkala Honzu, který byl o pět let mladší.

Bylo mi jí líto. Taková popleta! Se vším jsem jí pomohla a občas za ni i něco udělala. Odměnou mi byl její výsměch a drzost. Už v den jejího nástupu mi bylo jasné, že tahle bezradná holčina bude potřebovat pomoc. Tvářila se mile a skromně a rady přijímala s velkým povděkem. Neuměla téměř nic, jako by ji na té její vysoké škole nic nenaučili. Potom jsem zjistila důvod její rozpačitosti. Ona t

Poznala jsem ho už rozvedeného a máme dvě děti. Jeho k nám pravidelně chodily a dostávaly stejné dárky jako ty naše. Nyní to bylo jinak. Starostlivý otec a hodný manžel. Tak nějak bych mohla charakterizovat svého muže. Naše dlouhé manželství prověřil čas. Nikdy mě nezklamal ani nepodtrhl. Jenže v poslední době jako kdyby ho někdo vyměnil. Jako by byl někým jiným! Docela jsem ho nepoznávala a ne

Neuplyne jediný den, kdy bych ji neslyšela, že umí všechno lépe než já i než všichni ostatní. Určitě má mindrák a všechno pomlouvá. Když se přistěhovala nová nájemnice do našeho domu, první, co jsem o ní slyšela, bylo, že je to pěkná tlusťoška. Bylo mi jí líto, přestože jsem ji neznala, a ještě ji dokonce ani nepotkala. Potom jsme se setkaly ve výtahu a mně bylo hned jasné, že je to ona. Musela

Měla jsem celkem spokojený život, který mě ale příliš nenaplňoval. Pak ovšem přišel někdo, kdo mi otevřel oči. Letos to bude dvacet let, kdy se můj život změnil v pohádku, která trvá dodnes. Žila jsem tehdy v klidném, ale studeném manželství. Vdávala jsem se brzy, už v osmnácti letech. Měli jsme jednoho syna, který se už odstěhoval do Brna kvůli studiu na vysoké škole. Jako každému člověku, i m