S našimi blízkými zůstáváme ve spojení i poté, co zemřou. Moje maminka mě z onoho světa varovala před problémy! Nikdy jsem příliš nevěřila na spojení mezi mrtvými a živými lidmi. Stejně jako na horoskopy, výklady snů nebo jiné tajemné či nadpřirozené věci. Pochybnosti jednoho dne pominuly Před několika lety se mi ale stalo něco, co mě donutilo můj postoj a názor vůči nadpřirozenu změnit.

Robert byl můj kamarád od školy. Nikdy by mě nenapadlo, že mě s naší spolužačkou tak ošklivě zneužije. Dodnes to nemohu pochopit. Se spolužáky ze základní školy jsem nebyla moc v kontaktu. Jen s Robertem. Šli jsme spolu i na střední a na vysokou. Prožívali jsme spolu naše lásky, manželství, narození dětí. Nebyli jsme sice nejlepší kamarádi, nevídali jsme se každý den, týden, třeba i měsíc, ale

Když mi bylo nejhůř a ležela jsem v nemocnici s děsivou diagnózou, manžel za mnou ani jednou nepřišel. Přestěhoval se k jiné. Smrt na jazyku. Tak se mohla jmenovat moje diagnóza, i když se jmenovala jinak. Netušila jsem, zda se z nemocnice vrátím domů. Můj čas se najednou měřil jinak. Každá minuta měla cenu zlata, za hodiny by bylo záhodno platit růžovými diamanty. Dívala jsem se z okna, jak ví

S budoucím manželem jsem se před mnoha lety setkala na netradičním místě. Zdá se, že hřbitovy nejsou vždy tak pochmurné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Lidé se se svými láskami seznamují na nejrůznějších místech, ve školách, v parcích, v barech, v zaměstnání, ve vlacích a co já vím, kde ještě. Hřbitov by jako místo seznámení uvedl málokdo. Těžko tomu uvěřit, ale se svým budoucím manželem

Předčasný důchod vrazil mému Frantovi kudlu do zad, viděla jsem, jak mi chátrá před očima. Neměl už radost ze života. Pomohla mu němá tvář. Byl vždycky plný života a nápadů. Velký pracant, ani ve dnech volna nedokázal sedět s rukama za zády nebo polehávat na gauči. Byl buď na zahradě nebo vylepšoval něco na našem domě nebo měl různé kšeftíky. Když měl ale v šedesáti úraz, dlouho si pobyl v n

V naší rodině se nikdy necestovalo a já byla obětí filozofie svých předků. Na každém kroku totiž mohlo číhat obrovské nebezpečí! Moje maminka a tatínek vyrostli ve vesnicích, které spolu sousedily. Jejich rody tam žily od nepaměti a nikdo neměl v plánu přesídlovat někam do velkoměsta. Všem bylo v malé vísce dobře a představa cestování je děsila. Babička vyprávěla o svém strýci, který se kdys

Měli jsme se rádi už od školky, pak se naše cesty rozešly. Žádný vztah se mi nevydařil, až mi jednou astroložka prozradila, jaký muž bude ten pravý. S Mirečkem to byla láska na první pohled hned ve školce. Chodili jsme spolu za ručičky a všichni dospělí se tomu smáli. Ještě na prvním stupni ve škole jsme seděli spolu, až nás postupně rozdělilo dospívání. Po škole se naše cesty rozešly. Našla

Na houbách jsme zabloudili. Najednou se setmělo, nastalo ticho a ze země se vztyčily temné stíny. Nikdy jsem se tolik nebála o svůj život. Jsme rodina nadšených houbařů. Jakmile začne sezona, vyrážíme do lesa s košíkem v ruce. Rádi chodíme nejen na svá oblíbená místečka, ale také objevujeme místa nová. Ubytujeme se vždy v nějakém srubu či chatičce poblíž lesů a tam pak po celou dovolenou vyr

Kdykoli se ten velký lesklý brouk objevil v mém životě, varoval mě před nebezpečím. Je to strážce mého štěstí. Poprvé jsem ho spatřila v dětství. Tehdy jsem si hrála s dětmi na hřišti, když se objevil přede mnou na klouzačce. Když jsem ho uviděla, lekla jsem se a rychle vycouvala po schůdcích zpátky dolů a běžela k mamince, abych jí pověděla o velkém lesklém broukovi. Když jsem jí o něm vypr

Z naší vesnice lidé utíkali, ale já jsem zůstala. Když pak umřela moje maminka, cítila jsem se osamělá. Ne nadarmo se říká, že krásné holky to nemají jednoduché, protože se jich kluci bojí. Jsem toho zářným příkladem. Když mi bylo osmnáct, vypadala jsem jako princezna Zlatovláska. Četla jsem tlusté romány o lásce, snila a čekala na prince. Žádný nepřišel. Doneslo se ke mně, že mají ze mě strach