Šachy mě bavily, proto jsem byla ráda, když jsem našla v nemocnici pána, co je taky hrál. Naše partie ale nebyly tak docela obyčejné. Před lety jsem byla nějakou dobu v nemocnici. Byla tam děsná nuda a já jsem už nevěděla, jak se zabavit. Po nocích jsem se nudila, tak jsem chodila hrát na chodbu s jedním starým pánem šachy. Noční šachové partie se staříkem mě bavily. Jen mě pak trochu vyděsilo,

Sháněla jsem ženicha, kde se dalo. Hlavně na plesech a na tancovačkách, kam ale nechodili jen slušní kluci. Byla tam i spousta pobudů. Můj příběh je takový zmatený. Občas nemohu uvěřit, že se mi něco takového skutečně stalo. Zejména ráno po probuzení si kolikrát myslím, že to byl třeba jen sen a že moje minulost je taková nějaká, řekněme učesanější, ale není tomu tak. Jak to tenkrát bylo? Inu,

Člověk by se měl radovat, plyne-li život poklidně a ve spokojenosti. Měli bychom si toho víc vážit. Protože stát se může ledacos. Některé věci si nevymyslíte, ty zkrátka musíte prožít a mnohdy i odtrpět. Vdala jsem se za rozvedeného chlapa, který mi přísahal, že o dceru z prvního manželství bojoval jako lev. Marně. Zhrzená první žena dělala všechno pro to, aby Markétu vídal co nejméně, ignorova

Byli jsme s kolegy tak skvělá parta! Jenže stačilo, abych odmítla návrhy jednoho z nich, a rázem jsem měla ze života peklo. Raději jsem odešla. Po maturitě jsem nastoupila do prvního zaměstnání. Byl tam mladý kolektiv, se kterým jsem se spřátelila. Stala se z nás úžasná parta, chodili jsme na zábavy, trávili spolu víkendy. Bylo nás sedm, čtyři holky a tři kluci. Toužila jsem po tom, abychom zůs

Na to místo jsme jezdili často. Vždycky to byl báječný odpočinek v srdci přírody. Stačilo ale málo a chata se proměnila v děsivou past. Byla sice mlha a pršelo, my ale navzdory počasí ujížděli nadšeně vlakem vstříc skvělému víkendu. Nikdo z naší party nepochyboval, že si volno na chatě u lesa užijeme, i kdyby lilo jako z konve. Vždyť i posezení u krbu a karty či jiná hra bude mít své kouzlo. O

Výchova mé dcery to bylo peklo. S pubertou byla ještě nepříjemnější, a utíkala dokonce z domova. Hádaly jsme se denně a hrozilo, že mi ji vezmou a půjde do ústavu. Mám dvě dcery, kaž­dá je úplně jiná. Starší Věra byla úžasná, hodná holčička, dobře se učila. Zato mladší Markéta byla vždycky neposlušná. Dělala zásadně všechno naopak, než jsem řekla. To se ještě zhoršilo během puberty. Na všechno

Chtěla jsem za každou cenu udržet manželství a udělat vše, co můj muž chtěl. Nakonec si ale stejně našel jinou a moje oběť byla zbytečná. Můj manžel měl v našem vztahu navrch. Bylo to tím, že jsem vyrůstala na vesnici v klasické české rodině. Byla jsem vedena k tomu, že žena musí leccos skousnout, manželovi odpustit a zamést pod koberec. Už když jsme spolu s Petrem chodili, jsem měla na něj něk

Po letech jsem navštívila kamaráda, který byl nadšeným chovatelem holubů. Najednou k němu přilétl poštovní holub, kterého nikdy neviděl... Nemohla jsem uvěřit svým očím. „Kolik je to roků, co jsme se neviděli?“ − „Třicet!“ odvětil dávný spolužák. Oskarovi notně prořídly vlasy a já měla o dvacet kilo víc. „Stále jsem se neoženil, takže uvidíš pelech starého mládence!“ varoval mě. Po schodech jsm

Měli jsme třídní sraz. Přijela jsem z Vysočiny, abych viděla spolužáky. Hotel jsem zaplacený neměla, chtěla jsem si užít noční život v Praze dosyta. Prahu jsem během studií milovala. Užívala jsem si tu nejen studentský život, ale hlavně procházky starým městem. Proto jsem se moc těšila, když mi přišla pozvánka na sraz se spolužáky z vysoké. Říkala jsem si, že budeme určitě klábosit až do rána,

Nechápala jsem, proč mám každý den ráno ve své povídce jiný závěr, než jsem napsala. Říkala jsem si, že si snad počítač žije vlastním životem. Psaní detektivních povídek je mojí velkou vášní. „Vůbec nevnímáš, co se kolem tebe děje!“ vyčítá mi vždycky manžel, když jsem myšlenkami mimo a stále přemýšlím nad zápletkou nového příběhu. A když příběh v mé hlavě dozraje, musí spatřit světlo světa. Se