Přišla jsem o své jediné dítě a můj žal byl tak obrovský, že jsem se s tím neuměla vypořádat jinak, než pitím. Život ztratil smysl. Až mi jednou zaklepala na dveře Amálka. Bylo to moje jediné dítě. Vymodlená dcerka Kačenka. Narodila se mi, když mi bylo čtyřicet let. Vlastně jsem už v dítě nedoufala. Já i můj muž, jsme ožili, zaplavila nás vlna štěstí. Žili jsme jen pro naše dítě, pak se ale sta

Do domu se nám nastěhovala paní Dokonalá. Byli jsme z ní všichni tak znechucení, že se muselo něco stát. Nikdy jsem neměla problém se sousedy, v tom činžovním domě bydlím od svého dětství, byt jsem podědila po rodičích, a lidé, co tu s námi žili, byli vždycky skvělí. Jako sousedé jsme drželi pospolu, občas jsme se scházeli na dvorku a také si přáli k novému roku nebo k narozeninám. Jenže čas č

Zvládnout dobře a moudře dítě v pubertě je někdy velké umění. Když si známá zoufala, poradila jsem jí špatně. Už bylo pozdě na nápravu. Moje kamarádka Věra měla dvě děti. Starší dcera prošla obdobím puberty bez vážnějších problémů, byla to pozitivní holka, která se uměla s problémy prát a měla své jasně stanovené cíle. Dostat se na střední školu, obor, který toužila studovat, a pak začít pracov

Manželovu milenku jsem tolerovala, doufala jsem, že se jí nabaží a zase se ke mně vrátí. Ujišťovala mě o tom neustále jak moje matka, tak některé časopisy pro ženy. Manžel měl jinou. Záhy se to ke mně doneslo, lidi v našem městečku mluvili hodně a rádi. Byly to pro mě krušné časy, ale jak se říká, nic se nejí tak horké, jak se uvaří. „Nevěš hlavu, všechno dobře dopadne,“ přesvědčovala mě matka.

Všichni nás varovali, že v tom lese straší. My jsme tomu ale nevěřili a vydali se do těch míst na houby, kterých tam rostlo opravdu hodně. Jsme s manželem nadšení houbaři. Zejména koncem léta cílíme svou dovolenou do míst, kde jsou houbařské ráje. Tentokráte jsme se vypravili do Lužických hor do penzionu, který nám doporučili známí. Před naší cestou nám radili místa, kam se máme vydat. „Ale

Na zahradě nám rostla košatá lípa, rádi jsme sedávali na lavičce v jejím stínu. Netušili jsme, že mohutný kmen skrývá velké tajemství. Lípa je nádherný strom a navíc posvátný. Slované k němu vzhlíželi vždycky s velkou úctou, v mnoha městech je lípa tím nejstarším stromem v širokém okolí − hned po dubu, který bývá často rozražený bleskem. Co by to bylo za dub, kdyby do něho alespoň jednou neudeř

Je pravda, že se mi zdály moje oči poslední dobou jinak zbarvené, že se jedná o nemoc, mě nenapadlo. Naštěstí jsem navštívila muže, jenž mě varoval. Říkala jsem si, jak je možné, že někteří lidé dokážou podle očí poznat na člověku nemoc. Ta věda se jmenuje irisdiagnostika a četla jsem o ní v různých časopisech, nejprve těch méně seriózních o léčitelství a ezoterice, pak jsem se ale dozvěděla i

Náš praděd krásně maloval, žádný jeho výtvor nám ale po něm nezůstal. Vnuk si jednou koupil obraz v bazaru, byli jsme překvapeni autorem. Svého pradědečka jsem neznala, hodně jsem ale o něm slyšela. Byl to umělec, malíř, který vystavoval i v cizině. Bohužel jsem neměla ani jeho podobiznu a ani žádný z jeho obrazů se v naší rodině nedochoval. Prababička je všechny prodala, aby uživila rodinu

Ke svatbám patří svatební dary. Když jsem se před lety vdávala, věnovala nám tetička vzácný přívěsek. V  naší rodině se dědil už po čtyři generace. Tetička nám kladla tehdy na srdce, že je to opravdu velká cennost, že je posázený diamanty, a ten největší, prostřední, má cenu desítek tisíc. Prý to není prostě žádná věc na běžné nošení, spíš taková pojistka na horší časy. Její dědeček ho už dokon

Koukala jsem z okna a napadlo mě, že se půjdu projít. V parku jsem našla nejen zatoulaného pejska. Měla jsem za sebou rozchod, který mě hodně bolel. V mém srdci bylo najednou prázdno a já se ocitla sama v bytě, který ještě donedávna hýřil životem. Bylo mi smutno. Každý večer jsem sedávala u okna a koukala na nedaleký park. Hlava plná vzpomínek Jednoho večera jsem se uvelebila na svém trad