Jako kadeřnice jsem vyslechla nespočet životních osudů. Vlastně i můj život vypráví příběh, který si stále žije svým životem. A patřím mezi ty šťastné, které jím provází poctivá dávka lásky. Cesta k ní nebyla ale vůbec jednoduchá a nalézt tu pravou mi pomohla až má práce. Všechno začalo jedno květnové odpoledne, kdy se v našem kadeřnictví objevil neznámý muž. Potřeboval ostříhat Byl to el

S Rudolfem jsme chodili osm let. O svatbě nepadlo ani slovo. Došla jsem k názoru, že si mě nikdy nevezme. Připochodovaly za mnou jako trestní komando. Babička, máma, sestra. Tvářily se přísně. „Proboha, co se děje?“ zeptala jsem se. Sestra odsekla: „Chceme ti promluvit do duše.“ A jéje! Bylo mi jasné, že se ta věc týká Rudolfa. „Je to kvůli Rudolfovi?“ broukla jsem. „A kvůli komu asi?“ zaúpěla

Tolik jsem toužila, aby mě můj vyvolený konečně požádal o ruku! Trpělivě, ale dlouho marně jsem čekala. Vypadalo to, že se snad nikdy nedočkám. Kdybych jen tehdy věděla... Dámy, nešlapte si po štěstí. Jednou jsem to udělala, od té doby se toho snažím vyvarovat. To bylo tak. Můj táta byl alkoholik, umřel už dávno na cirhózu jater. Mám za sebou nehezké dětství. Mámu to utrápilo, odešla na věčnost

Nikdy jsem neměla ráda sukničkáře, a zjištění, že k nim patří i můj syn, mě zneklidňovalo. Dal mi ale jasně najevo, že je to jen jeho věc. Dnes už je můj syn dávno šťastně ženatý, ale svého času dívky střídal, na můj vkus až příliš. Některé se mi zamlouvaly, některé méně. Moc se mi líbila Michaela, útlá usměvavá holčina. V duchu jsem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby s ní Láďa zůstal. Občas si

Hledala jsem vhodnou chaloupku, kde bychom trávili s rodinou volný čas. Žádná se mi nelíbila, dnes už vím proč, čekala jsem na tu pravou! Když jsem se provdala a narodily se nám postupně tři děti, říkala jsem si, jak by bylo krásné mít chaloupku se zahrádkou a potůčkem, který by protékal kolem. Měla jsem o ní naprosto přesnou představu, dokonce se mi o ní nejednou zdálo. S manželem a dětmi jsme

Nemohu to vysvětlit jinak, než že byli všude kolem a dělali mi jen naschvály. Využili každé mé nepozornosti, a řádili. Nezabíralo na ně nic! Kolegyně Maruška mě varovala, když jsem nastupovala do nové práce na její místo. Prý se v její kanceláři dějí divné věci, nikdo tomu nevěří, a ona nemá žádné důkazy. Proto podává výpověď. „Mám jen jedny nervy,“ dodala. Tvářila se přitom tak důležitě, že js

Tak jsem se o babičku bála, její zdravotní stav se horšil. V kapličce jsem sepjala ruce k modlitbě. Pak se stala zvláštní věc a já poznala, že bude líp. Babí léto neslo na svých perutích jemná pavoučí vlákna, která se snášela volně na hladinu řeky. Léto se loučilo a o svá práva se hlásil podzim. Sešla jsem po stezce, která půlila louku, směrem k malé kapličce, stojící na břehu řeky. Vešla jsem

Tu noc jsem nemohla spát, a tak jsem chodila městem. Posadila jsem se do parku a pozorovala domy. Najednou jsem ji uviděla! Na střeše stála dívka a dívala se na mě. Bylo to nejhorší období mého života. Už několikátý rok jsem byla s dětmi sama, soudy s bývalým manželem se táhly, a on mi ještě k tomu dělal samé naschvály. Obě děti už chodily do školy, což obnášelo řadu výdajů, na které jsem neměl

Švagrové vadilo, že je její muž lehkovážný a ze všeho si dělá legraci. Ten můj mi zase lezl na nervy svou zodpovědností. A tak zasáhl osud. Manžel Jiří a jeho bratr Pepík jsou naprosto rozdílné povahy. Jako by to ani sourozenci nebyli. Zatímco můj muž byl vždycky spolehlivý, zodpovědný a pracovitý, Pepík byl lehkomyslný vtipálek, který si dělal ze života legraci a žil tady a teď. Jiří byl velký

Na syna jsem pyšná, dotáhl to z rodiny nejdál. Pracuje v cizině a našel si tam i manželku. Je to holka z nóbl rodiny, kdežto my jsme burani. Nebylo by vůbec na škodu, kdyby se do výuky na základní škole přidalo něco ze základů slušného chování a etikety. Něco se člověk sice naučí v tanečních, je ale mnoho mladých, kteří do nich nechodí. Pokud je k tomu nevede rodina, kde se to mají naučit? V