Napřed to byla ženská, která mi pomohla překonat těžké časy. Pak se ale ukázalo, že je sama natolik vnitřně zraněná, že se neštítí ničeho.
Po smrti manžela jsem dlouho nedokázala najít nic, co by mě opravdu těšilo. Pak mě sousedka Věra přemluvila, abych s ní začala hrát amatérské divadlo. Nejdřív se mi do toho vůbec nechtělo.
Nikdy předtím jsem na jevišti nestála a byla jsem přesvědčená, že v mém věku už na podobné šaškárny nemám ani odvahu, ani náladu. Věra ale byla nadšená ochotnice a nedala pokoj, dokud jsem neslíbila, že to zkusím.
Zcela mě to pohltilo
Nakonec jsme spolu hrály ve stejném představení. Já dostala malou, ale pěknou roli starší ženy, která se po letech rozhodne říct rodině pravdu, Věra hrála moji dceru. Na zkouškách jsme se smály, pomáhaly si s textem a po představení občas zašly na víno.
Po dlouhé době jsem měla pocit, že se zase na něco těším. Jednou jsem se Věře svěřila, že si už léta po večerech píšu povídky. Ukázala mi leták na literární soutěž, která se měla konat u nás ve městě.
„To je přesně pro tebe!“ nadchla se. Já si ale nevěřila. Přesto jsem jí jednu ze svých povídek dala přečíst. Věra ji vychválila do nebes a přesvědčovala mě, že bych měla psát víc.
Ukradla mi ho
Asi za měsíc mi zazvonil telefon. Volala organizátorka soutěže a chtěla si ověřit několik údajů k povídce. Nejdřív jsem vůbec nechápala, o čem mluví. Pak mi došlo, že jde o můj text. Jenže jako autorka u něj byla uvedená Věra. Zůstala jsem jako opařená.
Okamžitě jsem jí zavolala. Nejdřív tvrdila, že jsem jí povídku přece sama dala. „Dala jsem ti ji přečíst!“ křičela jsem do telefonu. „Ne proto, aby ses pod ni podepsala!“ Chvíli se vymlouvala, pak obrátila.
Prý si myslela, že já se stejně neodhodlám ji někam poslat a byla by škoda, aby zůstala ležet v šuplíku. Jenže proč ji tedy neposlala pod mým jménem? Na to už odpověď neměla. Tehdy mi došlo, že nešlo o žádné nedorozumění.
Chtěla konečně zazářit
Věra si často stěžovala, že na rozdíl od ostatních nemá žádný pořádný talent. Porovnávala se se mnou i s dalšími lidmi kolem nás. Já ji vždycky uklidňovala, že přece nemusí být ve všem nejlepší, aby byla zajímavá.
Teprve teď jsem pochopila, jak moc ji to celé trápilo. Jenže tím se její jednání omluvit nedalo. Věru jsem požádala, aby sama řekla pravdu. Odmítla. Tvrdila, že přece nemůžu dokázat, na čem jsme se spolu domluvily.
To mě ranilo snad ještě víc než samotná krádež. Nakonec moje povídka soutěž vyhrála. Kdyby se to stalo za jiných okolností, asi bych měla obrovskou radost. Takhle jsem necítila skoro nic.
S Věrou jsme se přestaly vídat a ona přestala chodit i do divadla. A nejhorší je, že bez ní už tam ani mě nebaví chodit tolik jako dřív. Říkám si, jestli jí těch pár okamžiků slávy opravdu stálo za to.
Karolína F. (65), Frenštát pod Radhoštěm
