Moje teta nebyla bohužel dobrý člověk, škodila, neměla manžela ani děti. Po její smrti jsme si rozdělili její majetek. Všechno jsme ale rychle prodali.

Věci darované, bývají plné dobré energie a lásky. Jenže tak tomu nemusí být u dědictví, i když dědíte po příbuzné. Přesně to se stalo u mé tety Jozefky. Byla zlá, všichni se jí vyhýbali.

Moje maminka, její sestra, to s ní neměla lehké. I když se o tetu starala od svých dvanácti let, protože v ten čas zemřela babička, vděku se nedočkala.

Teta Josefka na ní žalovala otci, pak ve škole, později si vymýšlela pomluvy, a dokonce ji vydatně škodila i v rodině otce, kterého si maminka vzala. Trvalo dlouho, než to moje dobrá matka pochopila, a konečně se s tetou přestala stýkat taky.

Děly se zvláštní věci

Když teta Josefka zemřela, všichni jsme se divili, že svůj majetek neodkázala nějakému útulku nebo zoologické zahradě. Zvířata měla radši než lidi. Všechno, co ve svém bytě měla, bylo najednou naše.

Dostali jsme měsíc na to, abychom její byteček vyklidili, aby ho mohl majitel vymalovat a pronajmout někomu jinému. Sešla se celá naše rodina – já s rodiči, strýc s rodinou. Teta žádné děti ani manžela neměla.

Už když jsme věci třídili a rozdělovali si je – v klidu a pokoře, stalo se několik divných věcí. Spadlo zrcadlo v předsíni, vysypaly se na zem knihy z knihovny, blikala žárovka v ložnici a praskla.

Všichni jsme z toho měli neblahé pocity, a matka dokonce sýčkovala, že cítí přítomnost tety a její negativní energii. Nakonec jsme si ale přece jen každý něco odnesl. Já se tehdy stěhovala k příteli, zařizovali jsme si malý byt.

Vzala jsem si na památku několik obrázků a skic. Teta měla ráda umění. Na první pohled se nám – mně i mému příteli Jirkovi – ty obrázky líbily a říkali jsme si, že se nám hodí.

Jenže od první chvíle, co jsme si je pověsili na zeď, jsme se začali hádat. Nechápali jsme proč. A bylo to vždycky jen a jen v tom pokoji!

Pryč z domu!

Uběhly dva měsíce a my se shodli na tom, že zlou energii přinesly do bytu tetiny obrazy. Sbalili jsme je a odnesli do bazaru. Pak se ke stejnému názoru dopracovali i další příbuzní, co si v bytě tety něco vzali.

Začala je pronásledovat smůla a neštěstí. Všechno jsme odnesli do vetešnictví. A vůbec jsme se nedivili, že se tam ty věci vracely. Kdo je koupil, ten je po nějaké době zase vrátil.

Kamila (57), Prostějov