K tomu rybníku chodívám odmalička, jsem zdatná plavkyně. Jednou se mi ale zjevila ve snu moje mrtvá teta a varovala mě, abych do té vody už neskákala. Věděla víc, než já!

Byla jsem vždycky hrdá na to, jak skvělá jsem plavkyně. Ve vodě jsem se cítila jako štika, v mládí jsem dokonce jezdila na různé závody v plavání, reprezentovala jsem školu.

Trénovala jsem u nás ve vesnici, kde jsme měli malý rybník. I v dospělosti, když jsem se přestěhovala do města, jsem k nám na vesnici k rybníčku jezdila s dětmi. Moji rodiče byli rádi, že si užijí vnoučata.

Vyráželi jsme společně každý den na výlety – na kola, na houby, na borůvky a hlavně k vodě. Myslím, že jsem znala ten rybník dobře, a vůbec by mě nenapadlo, že by se mi mohlo právě v něm něco stát.

Teta Iveta

Když mi bylo dvanáct let, zemřela moje milovaná teta Iveta. Dlouho bojovala se zákeřnou nemocí, i proto neměla žádné děti. Měla ale moc pěkný vztah k nám – svým neteřím a synovcům.

Uměla si s námi krásně hrát. Zemřela ve čtyřiceti a pro nás to byla velká rána. Každý rok jsem jezdila na její hrob zapalovat svíčku. A to nejen na Dušičky, ale i jen tak když jsem se ocitla u nás na vsi.

To, co se mi stalo, se odehrálo v době, kdy jsem už měla dvě děti. Tehdy bylo horké léto a já s nimi opět vyrazila k nám do vsi, abychom si užívali krásnou přírodu a hlavně koupání v rybníce. Nemohla jsem se dočkat.

Byl úplněk

Pamatuju si tu noc, kdy mi do okna zářil velký měsíc. Už večer jsem se na něj dívala z okna a obdivovala hvězdy kolem něj. Po nebi se honily cáry z mraků. Do postele jsem zalezla kolem jedenácté a ještě se dlouho převalovala, než jsem usnula.

Najednou se mi zdál sen. Šla jsem v něm k našemu rybníku, který se třpytil ve slunečním světle. Chtěla jsem se rozběhnout, že skočím ze stavidla do vody, když tu mě kdosi chytl za plavky. Otočila jsem se – a uviděla svou tetu Ivetu.

Dívala se na mě významně a smutně. „Neskákej!“ četla jsem v jejích očích. Z toho divného snu jsem se probudila a dlouho nemohla zabrat. Ráno jsem se po té magické noci cítila divně.

Dala jsem si snídani a poté se vypravila s rodinou k vodě. Moje máma rozložila deku a táta vytáhl karty, že si s vnoučaty zahrají prší. Já se rozběhla k vodě. Skočím si ze stavidla! Těšila jsem se.

Těsně před stavidlem jsem se zarazila. Před očima se mi objevil můj sen a smutný výraz tety. Rozhodla jsem se neskákat. Raději jsem šla opatrně do rybníka, krok za krokem se smáčela a pak začala plavat.

Za chvíli jsem ale pod vodou do něčeho narazila, až jsem vyjekla bolestí. Překvapilo mě to, bylo to přímo pod stavidlem, v místech, kde se běžně skáče do vody a vždy tu bývalo čisto…

Kovové barely

Utíkala jsem raději hned za starostou, který poté rybník nechal prozkoumat. A tak jsme odhalili, že kdosi do rybníka naházel několik kovových barelů a nějaké další harampádí. Měla jsem opravdu štěstí.

Kdybych do té vody bývala skočila po hlavě, možná bych to nepřežila, narazila bych hlavou rovnou do kovového barelu a mohl být se mnou amen. Ještě, že mě teta Iveta varovala!

Pavlína (61), Jihlava