Nikdy by mě nenapadlo, že se mnou ta událost tolik zamává. Najednou jsem byla jiný člověk. Stydím se za to, co jsem v panické hrůze udělala.
Bylo už k večeru, šero, špatná viditelnost a trochu mlha. Pospíchala jsem autem domů, už jsem se viděla ve vaně po náročném pracovním dni. Člověk ale nemá spěchat. Stalo se to za zatáčkou na silnici, která vedla lesem.
Někdo tam šel, a já ho uviděla na poslední chvíli. Neměl žádné reflexní prvky, prostě se najednou vynořil před mým autem, a já už nemohla udělat vůbec nic. Srazila jsem ho.
Srdce se mi rozbušilo, dýchat jsem nemohla. Skončím ve vězení, budu platit odškodnění… Pak jsem si uvědomila, že nikde nejede žádné auto, nikdo mě neviděl! Šlápla jsem na pedál a řítila se kupředu… To mi nikdo nedokáže, honilo se mi hlavou.
Nehýbal se
Na kraji vesnice za lesem jsem zastavila. Co jsem to udělala? Tohle přece nejde! Nechala jsi tam ležet člověka! Bývala bych tam možná seděla v autě ochrnutá hrůzou celou noc, kdyby kolem mě nešel nějaký muž.
Vyskočila jsem z auta a vrhla se mu kolem krku. V šíleném zoufalství a s pláčem jsem mu všechno řekla. Vyhodil mě od volantu na sedadlo spolujezdce a rozjel se k místu.
Sražený muž ležel u silnice a nehýbal se. Když jsme se k němu řítili, škubl sebou a posadil se. „Nic přece nedělám!“ houkl na nás, „jen si tu spím, tak co?“
Alkohol z něj táhl na dálku. Ale jinak se zdálo, že je v pořádku. Přesto jsem ho raději odvezla do nemocnice, aby ho raději vyšetřili. Od té doby si říkám, jak člověk dokáže propadnout panice a dělat pod jejím vlivem strašné věci.
Na místo toho, abych tomu člověku poskytla okamžitě první pomoc, jsem šlápla na plyn a ujížděla jako by mi za autem blesky lítaly. Na straně druhé jsem ale šťastná, že jsem v sobě nakonec našla tu sílu se vrátit.
Už nikdy víc!
Od té doby nikdy nikam za volantem nespěchám, zejména když je špatné počasí a mlha k tomu. Snažím se dokonce vyhýbat řízení auta v noci, protože se nemohu ubránit strachu, že uvidím nějakého chodce bez reflexních prvků na poslední chvíli.
Příště bych už takové štěstí mít nemusela. Do smrti by mě trápilo špatné svědomí, že jsem asi zavinila smrt člověka.
Tereza (61), Liberec
