Jsem přesvědčena, že existují andělé. Většinou dobří. Ale také kdesi v polosvětě existují bytosti, které nás provázejí, když odcházíme.

Pověry byly pro nás zdrojem veselí. Jako malé děti jsme jim věřily, ale pak nám bylo vysvětleno, že to jsou bláhové výmysly. Moje babička byla ale vyhlášenou bylinkářkou, která znala mnohé rady, jak si poradit s nemocí i s duchy.

Za nejlepšího věštce smrti považovala psa. Říkala, že vítá neblahého hosta žalostným vytím a nejčastěji to bývá kolem jedenácté večer. Můj otec se tomu pohrdavě smál.

Pes se bál

Táhlo mně na padesát, když jsme si přivezli tatínka z nemocnice po těžké operaci. Doktoři nedávali velké naděje. Měli jsme tehdy psa Ferdu. Moje děti ten večer už spaly, manžel měl noční a já v kuchyni pekla buchty. Ferda ležel u lednice.

Najednou sebou trhl, zvedl hlavu a zadíval se ke dveřím. Čekala jsem, že začne štěkat, on ale začal výt. Táhle a úpěnlivě. Mráz mi přeběhl po zádech. Byl to hrozný pocit. Pak ustrašeně zalezl pod stůl. Takového jsem ho neznala.

Natáhla jsem se po noži, který ležel na lince, a nespouštěla oči ze dveří. Nic jsem neviděla, měla jsem ale děsivý pocit, že kolem mě něco prochází a míří do chodby k pokojům. S nožem v ruce jsem se rozběhla k otci.

Pod stolem

Už na prahu dveří jsem věděla, že je konec. V šeru se vznášelo pokojem cosi mlžného a jako záblesk to vylétlo otevřeným oknem. Byla to snad tatínkova duše? U postele stál stín. Byl tam, nebo nebyl?

Napínala jsem zrak a říkala si, že to je možná nějaký optický klam. Najednou se ale pohnul. Otočila jsem se a utíkala do kuchyně. Tam jsem si zalezla pod stůl k Ferdovi a třásla se spolu s ním, dokud náš pes nepřestal.

Když se Ferda uklidnil a vylezl, teprve jsem v sobě našla odvahu jít k telefonu a volat, že táta zemřel.

Marie (63), Zlín