S manželem jsem si připadala jako na vojně. Od rána do večera jen dával rozkazy. Rozvod byl nejlepším krokem mého života.
Mnohokrát jsem přemýšlela o kamarádovi manžela Jirkovi. Vídali jsme se celá desetiletí, navštěvovali jsme se, jezdili jsme spolu na dovolenou, to už měl Jirka rodinu, manželku a dva syny, a my jsme měli také syna.
Ač se Jirka a můj muž od dětství kamarádili, byl každý jiný. Jak se říká, protiklady se přitahují, snad to bylo i v jejich případě, kdoví.
Manžel byl odjakživa pánovitý, měl velitelskou povahu, někdy jsem si s ním připadala jako na vojně, zkrátka štěkal rozkazy. Občas mi připadal skoro až bezohledný.
Jirka byl daleko mírnější, jemnější, k manželce se choval mile. Libor, můj muž, se mu posmíval, že je pod pantoflem. Mně to tak nepřipadalo. Přece ten, kdo se k ženě chová ohleduplně a chápavě, nemusí být hned pod pantoflem.
Na vojně
Jak běžely roky, moje manželství se rozpadlo. Pochopila jsem, že na vojně se celý život strávit nedá, vždyť i za minulého režimu tam mladíci chodívali na dva roky, déle by to nejspíš nevydrželi.
Už mě nebavilo hledat pod Liborovou drsnou slupkou citlivé jádro, došla jsem k závěru, že tam nic takového není, že je to prostě jen věčně hulákající sobec. Rozvedli jsme se, když bylo synovi dvacet, doufali jsme, že v tomto věku ho to už tolik nezasáhne.
Měl vlastní život, přítelkyni, pronajatý byt, a tak nás, jak doufám, již tolik nepotřeboval. Shodou okolností se rozvedl i Jirka. Nebyl to pro mě zas takový šok, vždyť lidé se rozvádějí jako na běžícím pásu.
Náhodou
Jak jsem pochopila z Jirkova smutného vyprávění, manželka si našla jiného. V té době jsem ho skoro nevídala, uzavřel se do sebe, čas trávil mezi čtyřmi stěnami.
Potom jsme se jednou náhodou potkali v obchodě a dali jsme se do řeči, až jsme skončili v blízké kavárně.
Vyprávěla jsem, jak se potýkám s životem osamělé ženy, která neumí ani vyměnit žárovku a dlouze hloubá nad tím, kde že je vlastně vodoměr a kde elektrické hodiny, a on se smál.
Už dlouho jsem se necítila tak dobře, a Jirka k mému úžasu vyslovil totéž. Že už mu léta nebylo tak fajn. Pak povídá: „Tak pojď, já ti vyměním tu žárovku.“ U mě v bytě konstatoval, že závad je tam mnohem víc než jen lustr, který nesvítí.
Celý zbytek dne strávil drobnými opravami, a když dveře přestaly vrzat, kohoutek kapat, okno šlo najednou zavírat bez použití násilí a lustr zářil jako měsíc v úplňku, zasedli jsme k večeři. Takhle vypadal náš první společný den a večer, od té doby jsme se neodloučili.
Libuše (65), okolí Zlína
