Na toho silvestra, když mi bylo třináct, nikdy nezapomenu. Nejdřív vše probíhalo tak, jak má, ale najednou se strhla divoká hádka.
Naši se strašně, strašně hádali. Vypadalo to, že se úplně zbláznili. Zrovna ve chvíli, kdy zdobili stromeček, zpívali si koledy a vychutnávali vánoční atmosféru, zrovna v takové poetické chvíli se strhla hádka. Ale jaká!
Všimla jsem si, že si máma celé odpoledne nalévá z buclaté láhve alkohol, a žádné víno, něco silnějšího, ale myslela jsem, že prostě jen slaví konec roku. Ve skutečnosti se blížila exploze. Na silvestra, kdy mi bylo třináct, nikdy v životě nezapomenu.
Jako by mě někdo najednou ze zahrady plné květin a vodotrysků hodil do lví klece. Táta s mámou na sebe řvali tak, že to musel slyšet celý dům, potom se ozvala strašná rána, to jak za sebou táta práskl dveřmi.
„Mami, co se to proboha děje?“ zvolala jsem. Seděla pod stromečkem bílá jako smrtka. „Promiň,“ zašeptala. „Zkazili jsme ti silvestra, a víc, než si myslíš.“
Co mám dělat?
To „víc, než si myslíš,“ znělo zlověstně a byla to hluboká pravda. Táta v sobě už delší dobu dusil jisté podezření, které se ukázalo být pravdou. Uhodil na mámu a ta mu už nedokázala déle lhát. Potvrdila mu, že není můj biologický otec.
Vzápětí to musela říct i mně. Plakala, že táta byl tehdy na vojně, ona se cítila osamělá, a když ji jednou přišel navštívit jejich společný kamarád, ráno se vedle sebe probudili.
„Byla to jen epizoda, nic to neznamenalo,“ naříkala pod stromečkem, ozdobeným jen napůl, pila kořalku přímo z lahve a táta byl pryč. Bylo třiadvacátého prosince. Pila jsem v kuchyni čaj, třásla se jako list a nevěděla, co mám dělat. Rozpadne se mi rodina? Ztratím tátu, kterého mám tak ráda a který má tak rád mě?
Známý zvuk
Když jsem se na Štědrý den probudila, táta nikde. Máma byla pořád bílá jako křída, ale naštěstí nic nepila. Obě jsme se třásly.Koncem roku u nás vždy panovala hezká atmosféra. Tohle bylo jiné, jako z hororu. Na pohádky v televizi jsem se nedokázala soustředit.
Hodiny ukazovaly půl čtvrté, správně se už měly mazat chlebíčky, ale dokázaly jsme s mámou jen sedět a zírat na dveře. Ve čtyři se bytem rozlehl známý zvuk: někdo otáčel klíčem v zámku. Táta přiletěl do obýváku, neobtěžoval se zout, sevřel do náruče mě i mámu.
„Holky moje,“ šeptal, „zkoušel jsem, jaké by to bylo žít bez vás, ale zjistil jsem, že to nedokážu.“ Potom jsme se objímali a trochu brečeli. Zanedlouho se prostřela tabule a všechno už probíhalo tak, jak má, když přijde Štědrý den.
Irena (61), okolí Brna