Se starším bráchou jsme zůstali sami, staral se o mě, byla jsem mu za to nesmírně vděčná. Tedy jen do doby, než mi začal odhánět ctitele.
Byl smutný, uplakaný podzim. Byli jsme s bráchou na hřbitově. Máma umřela, když mu bylo dvacet a mně čtrnáct. Jeho zásluhou jsem nemusela do děcáku. Staral se o mě dojemně a vzorně, na to, že byl skoro ještě kluk.
Pečoval o mě, i když už jsem dosáhla dospělosti. Sbírala jsem síly, abych mu pověděla, že už mě nemusí tak zoufale hlídat, bát se o mě, kontrolovat, co jím a v kolik usínám, ale nějak jsem to nedokázala. Vděčila jsem mu za mnohé a nechtěla ho zraňovat. Nejhorší bylo, že mi rozmlouval i nápadníky.
To se nedělá
Lezl mi na nervy, při vší úctě a vděčnosti, kterou jsem k němu cítila. V osmnácti letech, nedlouho před maturitou, prostě nechcete, aby vám starší bratr četl dopisy, odposlouchával telefony, čekal na vás před školou anebo shazoval vaše ctitele ze schodů.
To se prostě nedělá. „Nechci, aby ses spálila, bude to bolet,“ tvrdošíjně opakoval. „Ale život bolí, to už přece vím!“ křičela jsem na něj.
Jediný muž, kterého pustil dovnitř, byl kromě nevrlého, pětašedesátiletého instalatéra jeho nejlepší kamarád Petr, hrávali spolu šachy.
Vtipálek osud tomu chtěl, že jsem se zamilovala právě do Petra, tmavovlasého fešáka. Líbilo se mi, jak nad šachovnicí zamyšleně vraští čelo. Nebo jak rozvážně pije čaj, který jsem klukům vařila.
A za sušenky vždycky tak pěkně poděkoval a z hnědých neodolatelných očí mu vyšlehl rozpustilý roj jisker. Jednou mi tajně poslal lísteček se vzkazem, zval mě na rande. A tak jsme spolu začali chodit. Samozřejmě o tom bratr nevěděl.
Podlý zrádce
„Jak mu to řekneme?“ těžce jsem si povzdechla nad lahví vína, kterou Petr otvíral ve své garsonce, v níž jsme se dlouho scházeli, neboť fázi park, večeře, kino jsme už měli dávno za sebou. Bezradně zavrtěl hlavou.
Chystali jsme svatbu, a tak bylo na čase to bráchovi sdělit. „Myslím, že mě zabije,“ zaúpěl. „Řekne, že jsem podlý zrádce. Přijdu o nejlepšího kamaráda.“ Oba dva jsme byli na dně. Ale ta věc nešla odkládat.
A tak u nás jednoho dne Petr zazvonil, odsunul šachovnici, kterou brácha ihned přinesl, a dostal ze sebe tichounce: „Hele, musím s tebou mluvit.“ Zavřela jsem oči.
Když jsem je otevřela, objímali se. „Tak o tom se mi ani nesnilo,“ jásal brácha. „Myslel jsem, že je moje ségra největší husa na světě, a ona si najde nejlepšího kluka pod sluncem!“
Markéta (61), Jihlavsko
