Koketovala jsem s touhou nahlédnout do budoucnosti. Jednou se mi to povedlo. Spatřila jsem malé děti, které se mi později opravdu narodily.

Tehdy jsem se začala intenzivně zabývat meditací. Také mě fascinovalo věštění budoucnosti. Postupně jsem si musela vyzkoušet všechny dostupné praktiky − od karet, přes kávovou sedlinu až po věštění z křišťálové koule.

Když mi náhodou něco vyšlo, byla jsem štěstím bez sebe a dlouho o tom každému vyprávěla. Měla jsem kamarádku Moniku, která byla posedlá stejným koníčkem jako já. A tak jsme začaly spolu objíždět různé kurzy.

Většinou to byly víkendy, během kterých se meditovalo a večer se vyprávělo o věcech mezi nebem a zemí. Pak nám to ale bylo už málo a nechaly jsme se zlákat na celý týden do Bulharska.

Nezapomenu

Začínaly jsme ráno za svítání, stály na břehu moře v písku s upřeným zrakem k východu. Slunce vstávalo z moře a přesně v tu chvíli začali vyskakovat nad vodu delfíni. Taková to byla síla!

„Na tento pobyt nikdy nezapomenu,“ řekla jsem Monice, a ona přitakávala, že to je paráda! Blížil se konec našeho pobytu, a já byla nejspíš už hodně naladěná nejen na vnímání energií, ale také na vidění do daleké budoucnosti.

Krásný pocit

Během závěrečné meditace, kdy jsem ležela na pláží v písku a poslouchala šumění moře, měla oči zavřené a nechala své myšlenky plout, se mi najednou zjevil před očima park a v něm dětské hřiště.

Po cestičce ke mně běžely dvě děti − starší chlapec a menší holčička. Vztahovaly ke mně ruce a volaly: „Maminko!“ Slzy se mi hrnuly do očí, až jsem se z meditace probrala. Taková krásná vidina! Jenže to nebyla jen vidina. Za patnáct let se stala skutečností.

Stála jsem jako uhranutá v parku, když z dětského hřiště ke mně běžely moje děti. Tohle jsem přece viděla! Uvědomila jsem si. Během meditace jsem tehdy nahlédla do budoucnosti.

Ilona (63), Chomutov