S babičkou a dědou mi bylo fajn. Měli mě rádi a naučili mě všechno, co jsem potřebovala umět. Zároveň jsme se však všichni tři trápili.
Narodila jsem se, když bylo matce sedmnáct. Musel to být obrovský skandál. Byla jiná doba, nezletilá svobodná matka do tehdejších představ o uvědomělých socialistických ženách nezapadala. Rodina se za její poklesek nesmírně styděla.
Babičce se ani nechtělo chodit nakupovat, protože místní klepny si šeptaly a výsměšně ji pozorovaly. „Ani dceru neuměla vychovat,“ slýchala. Ale přihlouplé drbny a jejich špitání nebyl zdaleka ten nejhorší problém.
Ukázalo se, že moje nedospělá matka neumí být matkou a že jí ani být nechce. Nejdřív babičce oznámila, že by ráda dostudovala střední školu, ze které krátce před porodem odešla.
Babičce s dědou to zprvu připadalo jako docela dobrý nápad, souhlasili, i když to samozřejmě obnášelo, že hlavní tíha péče o miminko bude ležet na nich. Matka se sbalila a odjela do města na internát pod záminkou, že si doplní středoškolské vzdělání.
Těžko říct, jak dlouho jí to babička s dědou baštili. Matka školu nedokončila, a ani se o to patrně nesnažila. Chtěla se jen bavit. Co se týká otce, byl neznámý, a tak to i zůstalo. Matka ho potkala na pouti. Šla s ním na tancovačku a pak ven, někam k rybníku.
Skrz prsty
Babička nějakou dobu předpokládala, že si dcera udělá maturitu a potom se vrátí domů ke svým mateřským povinnostem. Nestalo se však ani jedno, ani druhé. Matka jezdila domů čím dál míň, jen aby se neřeklo, nezajímala jsem ji.
A jednoho dne se rozhodla, že raději už zůstane ve městě. Doma se na ni beztak všichni dívali skrz prsty a mimoto se v městečku asi i nudila, byla společenská. Pomalu jsem zapomínala, že nějakou mámu vůbec mám. Obětavě mi ji suplovala babička, moc hodná ženská.
Zatvrzele však odmítala, abych jí říkala mami. „Kdepak, děvenko,“ říkávala. „Nepleť si to. Nejsem tvoje maminka, ale tvoje babička. Tvoje máma se k nám brzy zase vrátí.“ A tiše napůl pro sebe zabrumlala, myslela, že ji neslyším:
„Jen co dostane rozum.“ Jenomže matce se nezodpovědný život, který vedla, zalíbil. Nepředřela se, prodávala v trafice anebo pomáhala na poště, brala, co se naskytlo, ale hlavní její životní náplní byla zábava. Muži, plesy, vinárny, nakupování, výlety a co já vím, co ještě.
Věčná milenka
Vídala jsem ji, a to namouduši nepřeháním, asi tak dvakrát do roka. Pokaždé se, aspoň myslím, přijela ukázat a pochlubit městečku, které jí pohrdalo, kam až to vlastně dotáhla. Bývala hezká, krásně voněla, občas ji přivezl šamstr autem.
Kolem jednoho z těch vozů se lidé skoro sbíhali, bylo to cosi v tehdejší době nevídané. Chlapi si ji brali do aut a nepochybně i do ložnic, ale manželku z ní žádný z nich neučinil. Tudíž místo aby městečko ohromila, dělali si z ní i nadále psinu.
Věčná milenka, říkali o ní. To už jsem měla rozum a tyhle řeči mi ubližovaly. Plakávala jsem v babiččině náruči. „Babičko, proč mě maminka nechce?“ ptávala jsem se.
Pak už jsem toho nechala, protože jsem si samozřejmě všimla, že to babičce vhání slzy do očí a že neví, co na to odpovědět. Většinou ze sebe vysoukala něco jako: „Však ona se vrátí.“ Obě jsme věděly, že to není pravda.
A tak mi babička nahrazovala mámu a děda tátu. Jak dobře vědí psychologové, i kdyby se ti dva dobráci bývali přetrhli, nahradit matku nemohli, protože to prostě nejde, jako třeba nejde dýchat, když vám dojde kyslík.
Vrásky
Ale žít se musí, a tak musí žít i holčička, kterou matka odmítla a otec nikdy neviděl a neuvidí. S babičkou a dědou nám bylo vlastně dobře. Ztratili dceru, o to víc milovali vnučku.
Lidi si jich vážili, když viděli, že dělají všechno pro to, aby se mě matčina nepřítomnost dotkla co nejméně. Vyučila jsem se kadeřnicí a v městečku definitivně zakotvila. Babička mě naučila všechno, vařit, péct, šít, starat se o zahrádku.
Kdybych bývala chtěla, mohla bych se od hodiny vdávat. Na to jsem však neměla ani pomyšlení. Když se mým kamarádkám o překot rodily děti, byla jsem ráda, že mě nic takového nepotkalo. Ani za milion, umiňovala jsem si.
Babičku to krapet znervózňovalo, upozorňovala, že tahle či tamta už jsou dávno maminkami, ale odpovídala jsem, že na to bych si netroufla. Táhlo mi na pětatřicátý rok, když se máma vrátila. Tentokrát ji žádný chlap nepřivezl, přijela s kufry vlakem.
„Co ty tady?“ vyhrkla babička. Jen pokrčila rameny. Už to nebyla ta okouzlující víla vystupující z vozů zahraniční provenience a rozhlížející se, kdo všechno obdivně či závistivě kouká. Bylo jí přes padesát, do tváře se jí vepsaly vrásky a viditelně přibrala.
Beze slova táhla kufry do obýváku. Svalila se do křesla a hlesla: „Tak jsem doma.“ Nevím, zda čekala uvítání. Žádného se jí nedostalo. Děda loni umřel a my dvě s babičkou jsme na ni zíraly jako na zjevení.
Požádala o kávu, zapálila si cigaretu, nejistě se rozhlédla a dala se do řeči: „Hodně jsem v poslední době přemýšlela. Ano, dělala jsem chyby. Hrubé chyby, to připouštím. Stárnu. Ráda bych všechno napravila. Aspoň trochu, pokud to jde.
Ráda bych byla součástí tvého života, holčičko moje,“ dodala směrem ke mně. Zdálo se mi to, nebo se to opravdu odehrávalo? Je tohle vůbec možné? „Součástí mého života?“ zamumlala jsem.
„Tos měla být, když jsem byla mimino, plakala a potřebovala ukonejšit. Když jsem si hrála s panenkami. Když jsem šla do první třídy, ale tam mě vedli babička s dědou. Když jsem přinesla první vysvědčení.
Když jsem se učila plavat a na kole a když jsem se v páté třídě zamilovala do Vomáčky. Nebo když jsem dostala neštovice a měla čtyřicítky horečky.“
Všechno jsem to na ni vychrlila. Sklopila oči. Namítla: „To se dá přece napravit. Když si někdo odsedí vraždu, bere se jako zbavený viny.“
Mráz v zádech
Zařvala jsem: „Tohle bylo horší než vražda! Zničilas mi život! Jsi zlá, uvědomuješ si to?“ Všimla jsem si, že babička pláče, a raději jsem zmizela a práskla za sebou dveřmi. Od té doby jsem matku ignorovala.
Babička mě uprosila, ať jí alespoň odpovídám na pozdrav. Kdykoli jsme měly příležitost si promluvit, přesvědčovala mě ke smíru. „Podívej, jak je utrápená,“ říkala mi.
„Po nocích pláče, slyším ji. Trpí, vyčítá si, co udělala, trápí ji svědomí. Upřímně to chce odčinit. Touží po tom, abys ji měla aspoň trochu ráda.“ Rozkřikla jsem se: „Cožpak to jde? Mít ráda matku, která mě zavrhla?“
Také jsem mizerně spala, po půlnoci se probouzela a myslela na to, že bych se možná měla pokusit alespoň k matce necítit nenávist, když nic jiného. Takhle to trvalo skoro rok. Potom matku odvezla záchranka. Ukázalo se, že spolykala prášky.
„Nebyla to žádná demonstrační záležitost,“ upozornil nás její psychiatr. „Opravdu se chtěla zabít. Kdybyste ji náhodou včas neobjevily, už by tu nebyla.“ Tehdy mi po zádech přeběhl mráz.
Uvědomila jsem si, že by matka bývala odešla ze světa bez odpuštění, po němž tolik toužila. A co horšího, že by ze světa odešla dobrovolně. Tak zničenou jsem babičku ještě neviděla, a to neměla právě jednoduchý život.
Přistoupily jsme s babičkou k matčinu nemocničnímu lůžku. Nespala, měla oči otevřené, rudé od pláče.
Už nikdy
„Tohle už nesmíš nikdy udělat,“ šeptala babička. „Už nikdy, rozumíš?“ Matka zaúpěla: „Vždyť jsem tady na tom světě úplně zbytečná. Sama. Nikdo mě nemá rád. Vlastní dcera mi sotva odpoví na pozdrav. Přitom nic si nepřeji víc, než abychom se smířily.“
Vztáhla ke mně ruku. Po krátkém rozmýšlení jsem ji stiskla. Babička se usmála. „Jste moje hodné holky,“ hlesla. „Mám vás obě moc ráda.“ Matka zašeptala:
„A já jak vás mám ráda! Všechno jsem zkazila, ubližovala jsem vám, ale vy jste mi odpustily. Zachránily jste mě. Slibuji, že si na život už nesáhnu. Jsem šťastná, že mám kolem sebe tak dobré lidi. Holky moje zlaté, já si vás snad ani nezasloužím.“
Gabriela (60), východní Čechy