Zuzance jsem pomáhala do svatebních šatů, česala ji a v očích jsem měla slzy. Tak jsem ji česávala, když byla malá.

Měla jsem z plánované dceřiny svatby strach. Nikoli kvůli obavám o dceru, brala si bezvadného mladíka, byla jsem přesvědčena, že z nich bude spokojený pár. Bála jsem se kvůli bývalému manželovi. Nevěděla jsem, jak pojmout zasedací pořádek.

Matka a otec nevěsty by přece měli sedět u svatebního stolu v čele poblíž nevěsty, jenže my už jsme dávno netvořili dvojici. Rozvedli jsme se a exmanžel se znovu oženil. Jak si tedy sedneme? Já, vedle mě Petr a vedle něj jeho nová, mladá žena Andrea?

Dcera mi povídá, ať se netrápím maličkostmi. Ale tohle nebyla maličkost. Žralo mě to a budilo ze spaní. Andrea bude jistě krásná jako princezna, o to víc vyniknou moje vrásky a unavené oči. Když nadešel svatební den, cítila jsem se pod psa.

Zmatek

Mým hlavním úkolem bylo samozřejmě pomáhat nevěstě, a tak jsem jí oblékala ty nádherné šaty a také ji česala, což mi připomnělo časy, kdy byla malá a já jí pletla před odchodem do školy copánky. Naplnilo mi to oči slzami.

Řekla jsem si, kašlu na Petra, ať si dělá, co chce, ať si na svatbu přivede třeba harém nebo vlčí smečku, tohle je den naší Zuzanky, starejme se jen o ni. Stále jsem však cítila nervozitu. Bylo mi na omdlení.

Obávala jsem se, že až uvidím krásnou Andreu, zatočí se mi hlava víc než doposud a upadnu. Pak jsem na ni po nějakou dobu pozapomněla. Petr vedl naši Zuzanku k oltáři a bylo to tak krásné, až se tajil dech.

Po obřadu nastal mírný zmatek, potřebovali jsme dostat všechny svatebčany do aut, někdo se zatoulal, jiný cpal do vozu, kde už nebylo místo. Neměla jsem tušení, kde je Andrea. Až při příchodu ke svatebnímu stolu se mi rozsvítilo. Andrea tu nebyla. Petr ji nechal doma.

Krásný proslov

Na můj tázavý pohled zašeptal: „Připadalo mi to vhodnější.“ Výjimečně jsem k němu pocítila místo obvyklé nenávisti hlubokou vděčnost. Oddechla jsem si tak, že to nejspíš bylo slyšet až venku.

Bála jsem se, že mě Andrea zcela zastíní, bude se vrhat k nevěstě a afektovaně něco vykřikovat, jak bylo jejím zvykem. Pokaždé, když jsem ji viděla, což naštěstí nebylo často, chovala se jako slon v porcelánu. Spokojeně jsem se pousmála.

Povstal Petr, chystal se coby otec nevěsty ke slavnostnímu přípitku. Skoro jsem nevěřila svým uším. Téměř jsem na celé to rozvodové peklo zapomněla, když v souvislosti s výchovou naší dcery prohlásil, že jsem byla nejlepší ženská jeho života a báječná máma.

Nikdy v životě jsem to pak od něj už neslyšela. Pokaždé, když si na to vzpomenu, je mi najednou dobře.

Hana (65), Brno