Když je námraza, spěchat se nevyplácí. Jela jsem neopatrně, a kdyby nebylo té mlžné postavy v zatáčce, co mě zabrzdila, dopadla bych asi zle.
Ten den jsem už od rána měla skluz, na který se nabalovalo další a další zpoždění. Jednu schůzku jsem musela vynechat, a stále se mi nedařilo dohnat čas. Ten den jsem asi neměla vůbec vylézt z domu, natož sedat za volant.
Po práci, kde jsem se opět zdržela, jsem skočila do auta a spěchala, protože jsem musela vyzvednou dítě ze školky. Bylo mi jasné, co si zase od paní vychovatelky vyslechnu za to, že jedu opět pozdě. Amálka bude mít zase černý puntík. Sněžilo.
Valila jsem to autem navzdory počasí i tomu, že se už stmívalo a silnice byla nebezpečně namrzlá. Blížila jsem se vysokou rychlostí k nebezpečné zatáčce, která se stala osudnou pro mnohé řidiče i v létě, kdy byla silnice naprosto suchá.
Je to můj konec?
Najednou se od stromu přede mnou odlepil stín, který mi vlétl do cesty. Lekla jsem se, že to je nějaký člověk, kterého autem smetu.
Šlápla jsem na brzdu, auto zatancovalo na silnici, kde naštěstí nejelo v protisměru nic, a zlehka se zapíchlo do závěje před zatáčkou. Ohlédla jsem se po té postavě. Nikdo na silnici neležel, jen k nebi se vznášel cár mlhy podobající se člověku.
Koukala jsem za tím přeludem, který mi připadal jako postava s křídly, a říkala si, jestli to je můj anděl, který mě zachránil. V jednu chvíli se mi dokonce zdálo, že zvedl ruku a pohrozil mi. Spěchat se nemá! To už ale zastavilo auto a v něm muž, který mi hodlal pomoct.
Pospíchej pomalu
Vytáhl mě ze závěje ven a já pak jela pomalu a pokorně ke školce, abych vyzvedla dceru. Měla jsem štěstí. I když jsem přijela pozdě, nebyla Amálka ani zdaleka poslední.
A paní vychovatelka byla tentokrát chápavá, protože počasí bylo opravdu hodně nevlídné a ledovka na silnici všude. „Lepší přijet pozdě, než nikdy,“ říkala mi na rozloučenou.
V noci jsem o svém zážitku ještě hodně přemýšlela a vzpomenu si na něj i dnes, když za volantem spěchám. V té chvíli vždy raději zvedám nohu z plynu.
Lucie (59), Prostějov
