Byla to pěkná potvora a netajila se tím. Neuplynul den, kdy by mi nevyhrožovala. Už jsem to nemohla snášet a rozhodla se to vyřešit.

Ráno se mi dělalo nevolno od žaludku, když jsem si představila, co mě zase čeká. Už jenom to pomyšlení, že budu blízko tak podlého člověka, mě přivádělo k šílenství. A nemýlila jsem se.

Sotva jsem dosedla ke svému stolu a vyndala lejstra, která jsem měla zpracovat, už stála nade mnou. I ten její parfém se už nedal příliš snést.

Pořád mi jen vyhrožovala

„Tak co, jak je? Už jsi připravená na vyhazov?“ zeptala se výhrůžně a ještě výhrůžněji se usmála. Tak chladně a vražedně. Vlastně jsem se divila, že už mě dávno neshodila ze schodů nebo neotrávila jako Maryša Vávru.

Nejzvláštnější bylo, že kolegyně dělaly, že nic nevidí. Nebylo to možné, nevšimnout si takové nenávisti. Byly na mě hodné, jen se o mojí trýznitelce Martě nechtěly bavit. Že by se jí taky bály?

Nevšimla jsem si, že by se k nim Marta chovala stejně ošklivě jako ke mně. Byla jsem přesvědčená, že prostě na sebe nechtěly upozorňovat, aby si nezasedla na ně. Coby její oběť jsem byla bezkonkurenční.

Bavilo mě to

Manžel nebral moje stesky vážně, dokonce si z nich utahoval. „Máš být mojí oporou,“ postekla jsem si. „Něco musíš vydržet,“ myslel si. „Nebo ti zbývá odejít!“ dodal. Syn bydlel daleko, tak se ho moje problémy netýkaly.

A šéf, ten měl, chudák, jiné starosti než řešit dvě rozhádané ženské. Chápala jsem to, ale potřebovala jsem pomoc.

Musím se bránit

„Nikdo jiný než já sama mi nepomůže,“ řekla jsem si jednoho dne. Došlo mi to a začala jsem jednat. Začala jsem Martičce dělat naschvály. Takové dětinské a malicherné. Jejich úkolem bylo znepříjemnit jí život. Alespoň na chvilku!

Nůžtičkami od manikúry jsem jí nastřihla na zádech kabát, aby to vypadalo, že si ho roztrhla o nějakou větev. Do kafe jsem jí nasypala trošku prášku na praní. Ta krásná pěna! Ta prskala, když si lokla! Potřela jsem jí medem sedátko u židle. Jen trošičku, sotva si toho všimla, ale jak lepila!

Našla si jinou

Do kabelky jsem jí s velkým přemáháním přendala ze zdi pavouka. Pěkného tlusťoučkého. S chlupatýma nohama. A potom zase repete. Nastřižená bunda, osolený bylinkový čaj, falešná pozvánka na finančák.

Anonym jejímu manželovi o nevěře a jí samotné o něm, že zahýbá. Prostě, každý den se něco dělo. Nebylo mi to po chuti, ale co se dalo dělat? Její plané výhrůžky už byly pro mě směšné. Měla jsem zábavu, a ona taky.

Vše jsem jí později přiznala a ona to vzdala. Neodešla, jen si našla jinou oběť. Moji kolegyni. Nezastala jsem se jí. Ať si taky užije!

Pavlína Z. (56), Karlovy Vary