Byl to jen hloupý žertík, nebo zpráva od někoho shora? Ať už vzkaz poslal kdokoli, mělo to za následek tragický osud mého příbuzného.

Pochopila jsem, že proti tomu, co máme napsáno v knize osudu, je marné bojovat. Můj příbuzný se předem dozvěděl o své smrti. Nejprve si myslel, že se jedná o nepodařený žert. Pravda byla ovšem krutá.

Přehnaně se o sebe staral

Můj mladší vzdálený bratranec Honza patřil k lidem, které jsem znala už od svého dětství. Věděla jsem, jak je ve všem úzkostlivý. Byl vůči sobě velice opatrný, hodně se o sebe staral a při sebemenším podezření na nějakou nemoc už byl v čekárně u lékaře.

Byl přesvědčen o své pravdě

Hodně četl lékařské knihy a časopisy a věděl snad všechno o každé nemoci. Jakmile se mu něco nezdálo, hned si myslel, že ho ohrožuje rakovina. Povídat si s ním o jeho zdravotním stavu vždy vyžadovalo hodně trpělivosti.

Na argumenty jiných nikdy nedal a byl přesvědčen o své pravdě. Nebylo tedy divu, že s ním nevydržela žádná žena. Prožil sice krátké manželství, a měl dokonce dceru, ale po třech letech od něho partnerka odešla. Od té doby už byl sám.

Žádnou další známost už ani nehledal a stále více času trávil sledováním svých domnělých nemocí.

Stále řešil zdravotní problémy

Protože jsem s Honzou měla vždy trpělivost, hodně často mi volal a v době internetu pak i psal e-maily. Zvykla jsem si, že v každé druhé zprávě řešil nějakou nemoc nebo zdravotní problém. Myslela jsem si, že mě jen tak něco nemůže překvapit.

A přece se to stalo. Jednoho dne mi totiž Honza zavolal, že mu někdo usiluje o život. Ptala jsem se, proč si to myslí a jestli ho někdo pronásleduje. Trval na tom, že mi důkaz ukáže osobně.

Protože bydlel na druhém konci Brna a ne někde mimo město, svolila jsem, že hned přijedu. Koneckonců jsem ani jinou možnost neměla – z bratrancova hlasu bylo očividné, že má opravdu strach, a neměl moc daleko k hysterii.

Jakmile jsem vstoupila k bratranci do bytu, hned mi ukázal, co myslel tím důkazem. Bylo to úmrtní oznámení, černě orámované parte. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tam jako zemřelý nebyl uveden právě on – a datum smrti bylo za několik měsíců.

Hloupý vtípek?

Snažila jsem se Honzu uklidnit, že to je jenom něčí hloupý vtípek. Nebylo by divu, svojí úzkostlivou a přehnanou starostí o sebe sama určitě některé lidi provokoval. Honza však s mojí teo-

rií nesouhlasil. Zeptala jsem se Honzy, kde to parte vzal. Odpověděl, že mu den předtím přišlo poštou. Ukázal mi obálku. Poslal to někdo z Brna. Adresa byla napsána na počítači. Mohl to být tedy kdokoliv.

Měl strach o svůj život

Pohoršeně a trochu znechuceně jsem odesilatele či odesilatelku odsoudila. Ptala jsem se Honzy, jestli se v poslední době nedostal s někým do vážného sporu. Parte mohlo být způsobem dětinské pomsty. Honza si však na žádnou hádku nevzpomínal.

Místo toho se pustil do líčení příběhů, o kterých v minulosti slyšel nebo četl. Jednalo se v nich o lidi, kteří stejně jako on dostali své úmrtní oznámení a ono se pak vyplnilo.

Jen těžko se mi dařilo bratrance přesvědčovat, že většina takových příběhů nemá reálný základ. Když jsem od něho o několik hodin později odjížděla, věděla jsem, že o tom parte bude v dalších dnech a týdnech přemýšlet skoro nepřetržitě.

Volal mi každý den

Jak dny a týdny utíkaly, volal mi Honza stále častěji. Nakonec to dospělo až do fáze, kdy mi telefon vyzváněl i několikrát denně. Byla jsem jediná, kdo se mu úplně nevysmál.

Také jsem se ho neustále snažila uklidňovat, že nemá podléhat depresi z nedomyšleného žertu od nějaké pomstychtivé osoby. Přesto jsem se i já občas v duchu přistihla, že začínám mít z onoho dne, uvedeném na parte, strach.

Honza chodil teď k lékaři častěji než předtím, dokonce si sehnal kontakty i na homeopaty a jiné alternativní lékaře, a neváhal dokonce navštívit kartářku. Nedokázal už mluvit o ničem jiném.

Bála jsem se, že se spíš psychicky zhroutí a třeba si i něco udělá, než že by ho v onen uvedený den zabilo něco vnějšího.

Zbýval necelý týden

Osudové datum se přiblížilo velice rychle. Už do onoho dne zbýval jen necelý týden. Honza mě požádal, abych k němu přijela už den předem a „hlídala“ ho. Měla jsem i něco podobného v plánu, takže mě svým návrhem vlastně jen předešel.

V noci na onen den vůbec nespal a já skoro také ne. Když se ale během rána, dopoledne a odpoledne nic nedělo, začal se bratranec postupně uklidňovat. Jenže naše oddechnutí bylo předčasné. Přišlo to až s večerem.

Uprostřed řeči se najednou Honza skácel na podlahu s vytřeštěnýma očima. Hned jsem k němu přiběhla a začala s ním třást, ale ničemu to nepomohlo. Okamžitě jsem volala záchrannou službu. Přivolaný lékař ale mohl jen konstatovat smrt v důsledku silného infarktu.

Osud, na který bratranec věřil, se tak naplnil, i když všechno možná jen urychlilo napětí z očekávaného konce.

Markéta N. (62), Brno