Když mi zemřela dcera, skončila jsem v psychiatrické léčebně. Po návratu domů jsem doufala, že začnu žít trochu normálně.

Moje dcera Natálka zemřela, když jí bylo šest let. Její smrt jsem neunesla a na rok jsem skončila na psychiatrii. Doufala jsem, že mám ještě šanci na normální život.

Utíkala za balónky

Natálka vnesla do mého života světlo a radost. Jenom díky ní jsem se začala na svět dívat jinak. Naučila jsem se radovat z maličkostí. Třeba i jen z toho, že svítí sluníčko. Dceři bych snesla modré z nebe. Klidně bych za ni položila život.

I ten osudný den, kdy náhle zemřela. Zrovna měla narozeniny. Celá zahrada byla vyzdobená. Všude balónky, konfety. Ten den jí bylo šest let. A jeden hloupý svazek balónků a nepozorný řidič její život ukončili. Balónky se odtrhly a letěly pryč.

Natálka se vydala za nimi. Volala jsem na ni, ať je nechá letět, že nafouknu jiné. Myslím, že už to neslyšela. Brána byla otevřená. Z ní Natálka s očima na baloncích vyběhla. Pak už byl slyšet jen křik a pískot brzd.

Pustila jsem dort z ruky a utíkala tím směrem. Moje malá holčička ležela na zemi. Okamžitě jsme volali sanitku a pokusili se ji oživit. Oči měla sice zavřené, ale velmi tichým hlasem jsem z jejích úst zaslechla: „Proč jsi mě nezachránila?“ Zemřela během převozu do nemocnice.

Rok v léčebně

Po Natálčině smrti jsem se sesypala. Myslím, že se není čemu divit. Manžel Tomáš věděl, že musí konat. Pokusila jsem se totiž opakovaně o sebevraždu, takže mě raději odvezl do blázince. Nebýt toho možná bych svůj čin dotáhla do zdárného konce.

Rok v léčebně mi dceru sice nevrátil, ale postupně jsem se s jejím odchodem začala smiřovat. Po malých krocích jsem se vracela k normálnímu životu.

Noční můry

Tomáš chtěl, abychom dům prodali a začali jinde znovu. Já to ale nedokázala, i když bylo těžké v domě bez dcery žít. Už ani nevím, jak dlouho po návratu domů jsem začala mít noční můry. V nich Natálka pořád jen zoufale křičela a plakala. Dokola opakovala:

„Proč jsi mě nezachránila?“ Probouzela jsem se vyděšená. Ty sny mě utvrzovaly v tom, že je to celé moje vina. Roční pobyt v léčebně byl najednou zbytečný. K antidepresivům jsem si nechala napsat ještě léky na spaní. Doufala jsem v jediné – že ty noční můry ustanou.

Zlobí se na mě ze záhrobí

O pár dní později mi ale došlo, že to nejsou jen noční můry. Seděla jsem u televize, když vtom z dětského pokoje zavolala Natálka: „Proč jsi mě nezachránila?“ Šla jsem se do pokoje podívat. Ulehla jsem do její postele a brečela. Zavřela jsem oči.

Vtom samy od sebe bouchly dveře. Rozletěly se obrázky a papíry, které měla Natálka na stole. Na jednom z nich jsme byli celá rodina. Měla jsem dceru zachránit, ale nedokázala jsem to.

Andrea V. (50), Hradec Králové